Just LIVE like there was no tomorrow!!

Leden 2015

Proč chceš domů??

9. ledna 2015 v 17:08 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Věčné vysvětlování důvodů, proč už se těším, až zas budu z Varšavy pryč, je únavné a otravné, ještě víc je otravné, když se mě lidi snží nějakým působem "předělat" a učinit mě chorobným optimistou. Nedochází jim, že tím, jak mi budou předhazovat, jak je moje povaha špatná a nevyhovující, docílí jediného: že budu ještě otrávenější, pesimističtější a agresivnější.
Možná jsem se nenaučila žádné "božské proměne" z pesimisty na optimistu, ale naučila jsem se jinou, mnohem složitější věc - respektovat to, jaká jsem a ignorovat lidi, kteří mají problém udělat totéž. Už dávno netrpím tou hloupou snahou se lidem za každou cenu zalíbit a zavděčit, přizpsobit se jejich očekávání a dělat ze sebe věčně rozzářeného a ničím nezastavitelného snílka optimistu, když uvnitř moje skutečné já zvracelo hnusem.
Nehledě tedy na to, že můj realismus (pesimista dle mého měřítka opravdu nejsem, ale budiž...) nemá vůbec nic společného s tím, že už tu prostě nechci být. Děkuji, těch 12 týdnů stačilo. Největší derda je, když se člověk po Vánocích vrací zpátky. Když sem totiž jede, neví, do čeho jde, neví, co může očekávat, a tak je zvědavý a plný očekávání. Ale teď, kdyžuž jsem jasně věděla, že se vrátím tam, kde nemám absolutně žádné soukromí, je tu kosa a téměř věčně zatažená obloha, v kuchyni leží na odkapávači místo čistého nádobí to ŠPINAVÉ, protože na Ukrajině zřejmě neví, že patří do dřezu, nikoli vedle něj. Polka, co tu bydlí, ta zase pro změnu zasviní všechno, co jsem dvě hodiny uklízela, během dvou minut a čumí jak puk, když jí nakážu to tedy znovu uklidit - a samozřejmě to NEUDĚLÁ, protože ani neví, JAK! A poslední spolubydlící je zase přesvědčená, že ví všechno a že Helloween nemá vůbec nic společného s keltskou kulturou, ale pochází z USA a byl to odjakživa komerční svátek. T o si ale žiju! A do toho jsem se jako měla těšit? A z toho se mám radovat,?? Já chci zpátky do Prahy, kde mám vždy možnost někam si zalézt a lidi dobrých 24 hodin nevidět a neslyšet. A co je hlavní - nechala jsem doma hotové zlato, co zlato, platinu, nerostné bohatství! Strašně moc těch, které mám ráda a kteří mě respektují, nechtějí po mně, abych byla taková a taková, ale abych prostě BYLA. Smutné je, že mi došlo až po téměř třech měsících tady, ale lepší někdy než nikdy, no ne?
Spíš mě nutí se ptát, co je špatně s těmi, kterým tu nikdo a nic nechybí, kde se v jejich životě stala chyba, že ani po více než dvaceti letech života nemají, na koho se těšit, za kým se vracet? Jakto, že nemají žádné zázemí, které se jim nechce opouštět, protože je stálo dost úsilí si ho vybudovat a zabralo to kus života? Není snadné najít místo, kde se člověk oprravdu cítí dobře, není snadné zjistit, co opravdu chce a co jej naplňuje a co je nejméně snadné, je najít lidi, s nimiž alespoň něco sdílí. Někde je chyba, protože pokud tohle člověk jednou najde, je logické, že to nemůže jen tak opustit. A proto už OPRAVDU chci jet domů, protože já tohle všechno v Praze našla...