Just LIVE like there was no tomorrow!!

Březen 2014

U N A V E N Á !!!!

13. března 2014 v 21:47 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Ačkoliv jsem před několika týdny prožívala zvláštní období strašného vypětí a nakonec úžasného smíření sama se sebou, roztrhání pubertálního deničku a vhození jeho ostatků mezi ostatní odpad určený k likvidaci,pořád kolem obchází ten divný pocit, že všechno ještě nebylo uzavřeno. Člověk se asi nikdy nedokáže smířit se vším. A už vůbec ne s tím, co nemůže ovlivnit - i když je to paradox, protože s tím mu nezbývá, než se smířit, že...? Vzhledem k mojí povaze věc takřka nemožná. Někdy vyleze napovrch melancholické já a brečí, připadá si zlomené, zrazené a odstrčené, odsouzené k věčnému nepochopení, smutku a výčitek. A to pak vznikají podobné výkřiky na blogu (nutno podotknout, že už je to přeci jen po dlooouhé době!). Když věci jen serou, vytáčí a kroutí nervy do osmiček, ještě to jde, ale jakmile se mozek stočí do polohy plodu a oči roní slzy, není to dobrý, je to všechno, dobrý ale rozhodně NE!
Nejsem naštvaná, nekřičím, nbručím a nenadávám, netřískám věcmi a nezabijím lidi pohledem. Jsem jen otupělá, vyděšená a ze všeho nejvíc jsem UNAVENÁ. Unavená hloupým očekáváním, vším tím, co se ode mě očekává, co bych měla, co mám a musím. Jsem ráda, že v rodině můj milostný život neřeší - teda rozhodně ne přede mnou. Vadí mi už ale poněkud to, žejiní lidé z mého okolí se nějak nemohou smířit s tím, že jsem 4 roky single, nemám potřeu se vázat a upínat. Je nevím proč! A abych byla uupřímná, nepotřebuji to vědět. Tím míň by to mělo chtít vědět moje okolí. Proč mě prostě lidi nemůžou respektovat a přijmout mě? To neznamená, že jsem sociopat, já se do toho prostě nehrnu, ve vztahu (nebo spíš ,,ve vztahu") se cítím nesvá, jakmile opadne zamilovanost a počáteční euforie, jako kdybych to nebyla já, jako kdybych se snažila něco hrát, protože se ode mě vždycky čekalo, vždycky všichni přepokládali, že budu mít dlouhodobý vážný vztah, mám na to přeci věk (podle některých už dokonce od 17...). Jenže mně je to u p....! Úplně stejně mě iritují automatická očekávání, že se budu rozpývat nad dětmi, díky takovým stereotypům v každém dopravním prostředku chodí doprovod s dětmi ke mně a asi se čeká, že se budu nadšeně usmívat, když mi dítě řve do ucha nebo mi neustále kope do bot, v nichž jedu do práce a které byly před odchodem z bytu čisté. NEBUDU! Budu se tvářit jako bubák a všechny vás tím budu děsně pohoršovat! Nejsem zlá, nejsem bezcitná a nejsem psychouš. Jsem ale jiná, neodpovídám šablonám, stereotypům, ideálům, průměrům ani čemukoli. A štve mě, že ačkoli se naše společnost honosí tím, jak se přenesla před všemožná tabu, ať už genderová nebo rasová, pořád je problém rrespektovat idi s postoji, které se vzdalují od těch předpokládaných a očekávaných.
Proč bych měla mít v 23letech rodinu? Proč bych se měla rozplývat nad kočárky? A proč bych sakra měla jíst maso? PROČ, KDYŽ NIC Z TOHO UPŘÍMNĚ NECHCI A NIKOHO TÍM NEOHROŽUJU? I když podle pohledů a reakcí lidí mám občas pocit, že tím, že mi děti prostě nepřijdou úúúžasně šlaďoučký, jsem vyvraždila minimálně polovinu populace.Chápu, že kdybych měla být pedagogem na základní škole, asi by to znělo poněkud hloupě či protichůdně, ale já studuju média, pro všechno na světě, tak mě nechte bejt a svoje děti ode mě klidně držte dál, nadávat vám za to určitě nebudu! Tyhle vzorce zavánějící předminulým stoletím si už konečně, milé lidstvo, strč víš kam. Pokud mě někdo nechce respektovat, tak ať ode mně ale radši nic nečeká, stejně by se nedočkal...