Just LIVE like there was no tomorrow!!

s nervama v hajzlu

19. listopadu 2013 v 18:03 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Doufala jsem, že se z toho třeba vyspím, že mě to prostě přejde, vztek míšený s beznadějí a neschopností vidět jakýkoliv světlý bod před sebou. Prostě jako kdybych ani nebyla. Všechno okolo se míjí, ale já nemám, pro co bych se nadchla. Nenávidím to tu, nenávidím každý den, nemůžu zahnat odpor vůči lidem. Čím víc s lidmi pracuju, tím méně se divím výsledku prezidentských voleb. Všichni ti, kdo se v takovém kanálu vidí, arogantní, sebestřední lháři, tenhle hnusácký národ, umí čolověka jen vysávat, urážet, za pozdrav nestojím ani slabé desetině z nich. Jednají se mnou jako s povlem, ačkoliv už podle jejich vyjadřování je znát, že stěží ukončili základní školu. Nesmím jim to říct, a přitom bych pro ně měla tolik slov, měla bych pro ně spoustu vzkazů, rozkazů i rad. Nejlepší ze všech rad zní táhni k čertu!

Vím, člověk by neměl nikomu přát nic zlého, ale nikdo není tak silný, aby po každodenním posloucháním urážek a výhružek od protoypů primitivity a čecháčkovství vydržel se usmívat a všem těmto ukázkám národní debility (a nejen české, bohužel...) přál samé krásné věci. Ne jednou si v duchu zopakuji CHCÍPNI, jenže navenek nesmí vyjít nic najevo. Všechna tahle nenávist a stres ale jednou musí vyplavat ven. ..obličej se mračí a pěsti zatínají. Leč kdyby každý arogantní kretén dostal do držky, bylo by dobrých 80% obyvatelstva na neschopence. Ten hlavní na Hradě je dokonce tolik na úrovni, že si pár ran obstará sám, i když ne zrovna do držky. A neúctou k prezidentovi nechť se ohání. kdo chce, není moje povinnost ctít kohokoli.

Třeba je to jen nějaké podzimní vyčerpání, možná se to zase časem obrátí. Ale kdy? Mám čekat? Nebo mám rovnou všechno zabalit a někam utéct, zmizet alespoň na měsíc a zapomenout kdo jsem a odkud? Nebo prostě čekat, až se karta obrátí a bude mi zas do smíchu? A bude?
V celém tomhle obrovském městě je vlastně jen jediné místo, kam se budu vracet vždy ráda. Poprvé za celou tu dobu, co to funguju, chci Prahu opustit. Nemůžu žít mezi lidma, když je nenávidim. Stýská se mi, ale vlastně nevím po čem. Možná proto, že jsem za tím vším pořád jenom děcko, kterýmu chybí táta a moje fenka. Ztratila jsem pocit jistoty a bezpečí a pořá jsem si nezvykla, že děda už prostě není. Chci jenom žít, chci zpátky vlastnost vidět v lidech to dobrý, schopnost v nich to dobrý hledat a mít je ráda. Teď mi lidi jen berou energii a jakoukoli sílu věřit, že se to srovná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama