Just LIVE like there was no tomorrow!!

Potřebuju alkohol a holinky

10. října 2013 v 22:59 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Poslední dobou stále více poznávám význam slov zrazená, opuštěná, nejistá. A možná jsem jenom ublížená, ale to, že lidé, kteří mě buď znají pár měsíců nebo pochází z několik desítek vzdálených míst jsou těmi, díky nimž si v Praze nepřipadám tak odstrčená a vyrvaná ,,i s kořeny", je maxiparadox. World is crazy and the age is strange, vyslovil se dnes můj nový spolubydlící původem z Itálie a vyrazil mi dech tím, co všechno mi o své zemi řekl. A stejně nerezgnuju. Jestli z téhle zoologické zahrady, jíž šéfuje obyčejné prase, někdy uteču, tak to bude Itálie. Po stopách Jana Wericha i mimo ně.
Den ode dne mám silnější pocit, že mě tu už nedrží vůbec nic. Spíš naopak. Asi jsem potkala špatné lidi nebo jen málo těch dobrých. Třeba jsem neměla štěstí anebo jsem se s ním minula, nevím. Jsou to už skoro tři roky, co jsem zouffale utíkala do Prahy a byla ochotna se třeba zbláznit, jen abych mohla zdrhnout z rodiště. A teď se mi to pořád zdá málo, nedokážu respektovat místní mentalitu a smýšlení lidí. Lezou mi na nervy lidi, o kterých jsem do nedávna uvažovla jako o osvícených. Lezou mi n nervy dvojsmyslné vtipy, filozofování a držkování nad pivem, neumím žit se svým národem, prostě už to nejde. Lidi tu na jednu stranu svorně uhybají doleva a na staně druhé nadávají na Rusáky, jak se tu roztahují a naši republiku doslova vykupují. Rusové nebo Babiš . a není už to, sakra, jedno?! Kdybyste byly svobodné, byly byste Lidové... Lidé snadno podléhají jednoduchým sloganům a iluzím, nepřemýšlí, ale ne proto, že by toho snad nebyli schopní, to oni jsou, jenže jsou líní. Jako stádo, za které má myslet pasáček, hlavně, že mají co dát do huby.

Mám tuhle zemi ráda, ale pomalu a jistě shledávám, že tu nějak nejsem vítána, že jsem tu trnem v oku, který se pořád zvětšuje. Můj pohled na svět jako takový se neslučuje s tím, co se kolem mě děje a říká a já se bojím, kdy v práci někomu do telefonu řeknu něco ošklivého a pikantně pravdivého.
Neznamená to, že už tu nechci být, ale že už to asi neumím. A už mě nebaví chodit se slzami na krajíčku a nevěřícně se rozhlížet a naslouchat lidem kolem. Já a těch pár lidí, co se mi podobá, už nic nezachráníme. I když jsem ještě před čtvrt rokem měla silné ambice dokončit magisterské studium, nejsem si jistá, jestli tu ještě vydržím dva roky, jestli jsem schopná být tady a nezbláznit se, nerozeřvat se ze všech posledních sil pod billboardem ČSSD a nenaplivat samolibým Čecháčkům do permanentně na*raných ksichtů. Já už prostě nechci doplácet na blbost a lhostejnost ostatních.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama