Just LIVE like there was no tomorrow!!

Říjen 2013

Tu je Babišovo!

29. října 2013 v 18:08 | P. Bloody |  Mýma očima..
Máme po volbách. Drazí spoluobčané už potřetí dokázali, že jsou banda tupých ovcí, které se nechají opít rohlíkem (nebo spíš koblihou). Po krajských volbách jsem si říkala, že lidi prostě neumí zacházet s volebním právem a zneužívají jej jako jakési protestní zvolání bez jakýchkoliv úvah o následcích. Prezidentské volby mi přinesly na mysl, že tento národ prostě nemá paměť. Ale teď, teď už doopravdy nevím, co si mám myslet. Úsvit a ANO v poslanecké sněmovně? Kobliha a plno romantických zvolání na billboardech se sněhobílým pozadím, na němž se vesele šklebí maestro Babiš a několik jeho gumáků vesměs se známým ksichtem nebo jménem. A dál plkání o světlých zítřcích s přímou demokracií. Řečnit o krásné budoucnosti uměl i Hitler. A nejen on.
Vzestup populistů a totalitářů typu KSČM je prostě něco, na co moje fantazie nestačí. Lidé se na jednu stranu ohání nedůvěrou v tradiční strany, a tak zřejmě ze strachu jsou v poslanecké sněmovně ocani, komanči, TOPka, ODS (i když značně okleštěná) a po kratší odmlce lidovci s křesťany. Druhá strana barikády kolem sebe šermuje argumentem Věci veřejné a nedůvěrou v nové a netradiční strany. A protože novým stranám tolik nevěříme, máme tu Babiše s takovým procentem hlasů, že bez něj nepůjde NIC a Tomia Okamuru s jeho programem hadra. Nikdo se nedohodne s nikým. A to ne proto, že by si bylo všech 7 zvolených stran tak ideologicky vzdálených, nýbrž proto, že zejména dva nováčci vlastně ideologicky vyhranění nejsou. Takový Babiš svoje sliby posouvá střídavě doprava a pak zase doleva. Najednu stranu v povolební debatě prohlásil, že neví, zda je Bohuslav Sobotka ochoten s nížit daně, ale jeho plakáty hlásají zajištění důchodců - nějak mi ta rovnice zkrátka nesedí. Jestliže už teď není na důchody, jak chce pan Babiš přijít k penězům, když chce snižovat daně (řekl daně, opravdy DANĚ, takže babo raď, jaké myslel... snad všechny..achjo..)? To asi doma ukrývá perpetummobile! A lidi tomu všemu fakt VĚŘÍ?! PROBUĎTE MĚ UŽ, SAKRA!

Potřebuju alkohol a holinky

10. října 2013 v 22:59 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Poslední dobou stále více poznávám význam slov zrazená, opuštěná, nejistá. A možná jsem jenom ublížená, ale to, že lidé, kteří mě buď znají pár měsíců nebo pochází z několik desítek vzdálených míst jsou těmi, díky nimž si v Praze nepřipadám tak odstrčená a vyrvaná ,,i s kořeny", je maxiparadox. World is crazy and the age is strange, vyslovil se dnes můj nový spolubydlící původem z Itálie a vyrazil mi dech tím, co všechno mi o své zemi řekl. A stejně nerezgnuju. Jestli z téhle zoologické zahrady, jíž šéfuje obyčejné prase, někdy uteču, tak to bude Itálie. Po stopách Jana Wericha i mimo ně.
Den ode dne mám silnější pocit, že mě tu už nedrží vůbec nic. Spíš naopak. Asi jsem potkala špatné lidi nebo jen málo těch dobrých. Třeba jsem neměla štěstí anebo jsem se s ním minula, nevím. Jsou to už skoro tři roky, co jsem zouffale utíkala do Prahy a byla ochotna se třeba zbláznit, jen abych mohla zdrhnout z rodiště. A teď se mi to pořád zdá málo, nedokážu respektovat místní mentalitu a smýšlení lidí. Lezou mi na nervy lidi, o kterých jsem do nedávna uvažovla jako o osvícených. Lezou mi n nervy dvojsmyslné vtipy, filozofování a držkování nad pivem, neumím žit se svým národem, prostě už to nejde. Lidi tu na jednu stranu svorně uhybají doleva a na staně druhé nadávají na Rusáky, jak se tu roztahují a naši republiku doslova vykupují. Rusové nebo Babiš . a není už to, sakra, jedno?! Kdybyste byly svobodné, byly byste Lidové... Lidé snadno podléhají jednoduchým sloganům a iluzím, nepřemýšlí, ale ne proto, že by toho snad nebyli schopní, to oni jsou, jenže jsou líní. Jako stádo, za které má myslet pasáček, hlavně, že mají co dát do huby.

Mám tuhle zemi ráda, ale pomalu a jistě shledávám, že tu nějak nejsem vítána, že jsem tu trnem v oku, který se pořád zvětšuje. Můj pohled na svět jako takový se neslučuje s tím, co se kolem mě děje a říká a já se bojím, kdy v práci někomu do telefonu řeknu něco ošklivého a pikantně pravdivého.
Neznamená to, že už tu nechci být, ale že už to asi neumím. A už mě nebaví chodit se slzami na krajíčku a nevěřícně se rozhlížet a naslouchat lidem kolem. Já a těch pár lidí, co se mi podobá, už nic nezachráníme. I když jsem ještě před čtvrt rokem měla silné ambice dokončit magisterské studium, nejsem si jistá, jestli tu ještě vydržím dva roky, jestli jsem schopná být tady a nezbláznit se, nerozeřvat se ze všech posledních sil pod billboardem ČSSD a nenaplivat samolibým Čecháčkům do permanentně na*raných ksichtů. Já už prostě nechci doplácet na blbost a lhostejnost ostatních.