Just LIVE like there was no tomorrow!!

Červen 2013

Tak jsem tady s tím titulem, pane Werichu

25. června 2013 v 13:11 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Pohádka skončila, zazvonil zvonec a byl konec.

I když, abych byla uupřímná, mé studium vytouženého oboru na vymodlené univerzitě pohádku moc často nepřipomínalo, čas od času to byla fraška zcela neodvratitelně následovaná dramatem nebo rovnou hororem. Žádný trapný slaďák, žádné černobílé dobro a zlo, prostě realistické dílo jedna radost. Jen ten konec je jako z pohádky. Teda byl. Když se člověk trochu oklepe a přijme ta dvě roztomilá písmenka před jménem za své, je to najednou zase naprosto nepohádková realita. Ale moje bakalářská práce se zabývala tvorbou člověka, který kromě jiného psal i pohádky, takže považujme složení státní zkoušky za pohádkové zvonění zvonce za posledními třemi lety.

Od nějakých čtrnácti let jsem věděla, že chci akademický titul. Tenkrát jsem ještě neřešila, jestli stačí bakalář nebo jestli se natahovat i po magistrovi, ale maturita mi prostě nestčila ani tehdy, když jsem ji ještě neměla. V tomhle směru jsem byla paličatá, vlastně ohledně vzdělávání obecně jsem tvrdá palice. Rodiče jsem neposlechla jednou jedinkrát, já věděla, co chci studovat a proč a hnala jsem se zatím, ať si říkal každý, co chtěl. A vyplatilo se. Zatímco většina lidí po maturitě nevěděla, co chce, hlásili se na obory, o nichž ani nevěděli, co vlastně znamenají, hlavně aby studovali v Praze a mohli zůstat doma - a mně dávali často najevo, že jsem vlastně nedospělá, když jsem říkala, že mě na Kladně nic nedrží a klidně si za žurnou pojedu do Bratislavy - já měla všechno přesně nalajnovaný a možná i to udělalo na přijímací komisi dojem, dneska už to nezjistím, ale vzali mě tam, kam jsem ani nedoufala. A teď jsem odstátnicovala s výsledky, v jaké jsem ani nedoufala. A musím říct, že jsem sama době vděčná, že jsem byla taková zabejčená a nikoho neposlouchala ani ty poslední tři roky. Zejména y poslední tři roky!

Často se nás budou ironičtí odpůrci vysokoškolského vzdělávání pohrdlivě ptát, co nám vlastně ta vejška dala, co umíme, co jsme neuměli předtím. Snadná odpověď (kromě perliček typu soudruh Šverma ztratil boty apod., které už si asi budu pamatovat navždycky), no ne? Naučila jsem se nebát se spoléhat sama na sebe, naučila jsem se zacházet s penězi a tím pádem i s časem, který jsem dělila mezi školu a práci. Z tohoto hlediska upřímně nechápu, proč se říká maturitě zkouška dospělosti, před maturou i těsně po ní jsem byla schopná nechat v obchodním centru polovinu výplaty z přiležitostné brigádky a přišlo mi to normální. Něco podobného bych dneska fakt neudělala. Navíc jsem si zdokonalila znalosti zdravého stravování (neb když si čověk vaří sám, může mnohem efektivněji kontrolovat, co vllastně spásá, že...). Osmnáct mi bylo už poměrně dávno, ale teprve teď jsem asi doopravdy dospělá v tom smyslu, že jsem schopná střízlivě uvažovat, rozhodovat se bez zbrklosti a žít sama na sebe, neobracet se nikam pro pomoc, ať už hmotnou či jinou. A o to cennější pro mě ten proklatý titul před jménem je. Stál mě totiž mnohem víc než četbu doporučené literatury a drcení se řady jmen, letopočtů, definic a znění tikových zákonů. Musela jsem se naučit mnohem víc než jen teorie interpersonální a celospolečenské komunikace, abych se vůbec ke státnici doplácala, natož ji pak s úspěchem složila.

I když už to nebudu moct říct svému dědovi, jsem si jistá, že byl pyšnej na to, kdo a jaká jsem. A i díky tomu můžu být teď hrdá já sama na sebe. A co bude dál? Co vy na to, pane Werichu...?