Just LIVE like there was no tomorrow!!

Květen 2013

Alkohol pomáhá? Blbost

17. května 2013 v 18:02 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Už mi to připadá jako nějaká křeč. Každý týden tak dvakrát třikrát se sklenicí alkoholu v ruce, ať už z toho důvodu, že naši borci vyhráli/prohráli (bohužel) nebo proto, že už nějak nevím, jak potlačit ten strach, vztek i zmatek najednou. Před ksichtem pořád vidím obličej mojí pravděpodobné oponentky bakalářské práce a dělá se mi zle. Říkám si, obhájím, neobhájím? Proč bych neobhájila? Vedoucí se práce přeci až na pár výtek líbila - ale znamená to, že to bude oponentka vidět steně? Neznamená. Jakási prapodivná oslizlá kost vzpříčená v krku od porážky od Švýcarů, nnakyslá vzpomínka na předmaturitní zlato, který mi sice nezajistilo víc vědomostí nebo lepší výchozí pozici u matury, zato mi ale poskytlo značné odreagování a radost, která pomohla mozku dostat se z toho šílenýho kolotoče údajů, jmen a teorií. Odreagování a radost se nekonají. Pohovor pochopitelně nevyšel. Jak jsem si vůbec dovolovala si myslet, že by mě mohli vzít do práce, o kterou stojím? Jak jsem si vůbec mohla myslet, že mě vůbec někdo vezme? Jasně, evidentně si myslí, že když mám před státnicema, nebude se mi chtít pracovat, ale to, že bez práce asi za chvíli skončím pod mostem, to už nikoho nenapadne, nikoho nenapadne, že i před státnicema musím z něčeho existovat.

A víš co, Karle? Jdi do pr...
Navíc je to všechno děsně na pytel. Dělám psí kusy, nadávám na všechno a na všechny, protože se mi zdá, že všichni žijou nad poměry. A tváří se, jak jsou hrozně dospělí a trpí tendencemi mě poučovat, zahrnovat výčitkama, dělat ze sebe oběti mého (ne)jednání atd. atd. ... Ale nikdo už nepomyslí na to, že já už třeba ryju hubou v zemi, že se jen tak vleču ode dne ke dni a od vodky k pivu a od piva k vodce, jedno slzavé údolí za druhým, hádka, hodina vzájemného mlčení a pak ,,Byla chyba tam chodit, viď?" ,,To jsi věděla, už když jsme tam šli." Achich ouvej to bolí. A když se hádáte s člověkem, s nímž jste se za rok víceméně společného života, za rok společných útrap a problémů nepohádali, ale najednou se s někým takovým hádáte, není to už dno?? A když se takovému - ANI takovému - člověku nedovedete svěřit s tím, co pravděodobně vězí za vším tím divným chováním a divnými zvraty v něm, není to už krize?

"Nechceš počkat na nás?"
PANE BOŽE, čekala bych klidně celou věčnost! "Vždyť jsem čekala skoro čtyři roky, proč bych na tebe nepočkala deset minut?" chtělo se mi odpovědět, ale místo toho jsem jen cukla koutkem ,,Deset minut!" Proč se mi, ku... chce brečet? Jasně, zase špatně. Špatně, špatně, špatně! Nemůže to být jednou správně, prostě jednoduchý, bez problémů, blesk z čistého nebe, nikoli z nebe zataženýho až hrůza, z nebe jasně předpokládajícího problémy. A přesto se usmívam jako šašek, i když vůbec není čemu, i když vůbec není proč, protože jsem to zase neodhadla a protože Amor je magor. Teď už snad není co dodat, už se mi trošku ulevilo. Ačkoli se tím samozřejmě nic nevyřešilo. Ale jestli se to vyřeší, tak nejspíš zase samo...


Key words: fu.k, sh.t, Sweden, you

Stejně není nic lepšího!

10. května 2013 v 19:42 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Titulek je několikznačný a dovedu si představit, co se při eho čtení asi některým vybaví, ale.... ne, o sexu se fakt rozepisovat nehodlám, na to jsou na Blog.cz jiní ,,experti" a ,,eypertky", já se v tomhle případě (podobně jako v mnoha dalších) řídím heslem, že jisté věci je lepší provozovat než o nich sepisovat romány novely, glosy a vlastně... cokoliv. K těm čtyřem slovům jsem nedosěla navíc tak docela sama, takže je to vlastně dost nenápaditý titulek. Jedná se o trochu pozměněné prohlášení mé bývalé spolužačky a mladé maminky v jedné osobě pod fotkou mimča, kterou na gesichtbuchu vyvěsila druhá bývalá splužačka a čerstvá maminka v jedné osobě. První rodička totiž okomentovala tu fotku slovy, jejichž smysl vyzněl tak, že není nic lepšího, než se státi matkou. A ačkoli ji mám ráda (protože tuhle holku nelze nemít ráda), vážím si jí a její šťastné mateřství i toho zdravého syna jí přeju, tenhle názor s ní rozhodně nesdílím.

Než jsem si ten její komentář přečetla a shlédla fotky malé Marušky, trápila jsem se nad korekturami své bakule, již musím v pondělí vytištěnou odevzdat vedoucí, a snažila se proto odvádět mou pozorost všemožnými směry, jen abych nemusela myslet na obhajobu a na státnice. Jenže pak mi došlo, že existuje skutečně plno věcí, kterých bych si měla užívat já. Prvda, potomek to (NAŠTĚSTÍ!) není, jsou totiž mnohem lepší věci. Lepší v tom, že zdaleka nevyžadují tolik odpovědnosti, tolik financí a hlavně tolik bolesti a útrpností spojených s příchodem potomka na svět (moje krásné ploché bříško, ouuuu! - a tím to jenom začíná...). Jaké? Tak třeba jít do hospody na hokej a nestarat se o nich jiného než o puk na ledě. Sladké nicnemusení, které mi brzy skončí a po státnicích zase hezky naklušu do práce, páč z úspor se věčně žít nedá, nicméně bakule a státnice mě vytrhly z již téměř dvouletého non-stop pracovně-studijního provozu na pouhý studijní a je to bezva voraz, můžu se ráno prostě sbalit a jít si zaplavat nebo vyspávat do devíti a pak si zajít s Pétou na pizzu,když se nám nechce (nebo nemáme z čeho) vařit. A odpoledne se jít zahrabat do knihovny, být ráda, že ji zase máme k dispozici. Příležitostné výlety do budovy Hollaru jsou většinou trochu deprimující, ale zároveň jsem měla minulý týden neskutečnou radost, když jsem se dozvěděla, že se šestého budova znovu zpřístupní. Knížky sice evidetně dlouho trpěly a jejich sránky nasákly vlhkost, vlivem čehož se zvlnily a vypadají trochu jetě, ale jejich obsahu to saozřejmě nijak neuškodilo. Knihovna je už ready, i když je tam poměrně kosa, neb to tam pořád luftuje všema otvorama (a po výbuchu ve vedlejší galerce jich knihovna nemá málo), zato samotný Hollar tak rychle ready nebude. Je větší, dá logicky větší práci dát ho do přádku. Byl sice slavnostně otevřen, ale ve skutečnosti zůstávají 3 ze 4 zásadních (rozumějte největších) poslucháren mimo provoz, naprosto otřesně je na tom zdejší aula a náhradní rozvrh prvákům a druhákům žurny ani studentům jiných oborů nezávidím, protože přebíhat mezi prostory New York University, 1. lékařskou fakultou a Hollarem musí být notně na palici. Ale i přesto se mi hrozivě ulevilo, pokud Pánbíček dá, budu státnicovat tady, kde jsem měla tu čest odbýt si tři roky studia. Ať to zní sebeinfantilněji, neumím si představit, že bych měla tuhle nerváckou zkoušku absolvovat v Jinonicích. A jestli se to povede... nebude nic lepšího než ta chvíle. I kdybych porodila paterčta, nic nemůže vyvážit ten pocit,když něco, co jste si kdysi dávno jako sedmnáctiletý naivní středoškolák tak trochu vysnili spíš než předsevzali, dotáhnete DO KONCE! Protože věci se MAJÍ dotahovat do konce, jinak je nemá smysl začínat, že ano. A to bez zbytečného protahování, za zdržování hry jsou nemilosrdné dvě minuty - aneb ne všechna sportovní pravidla jsou zhovadilá.
Vzdělání není všechno, ale také to není nic. A jestli někdo tvrdí, že mu vysoká nedala nic než diplom, je mi ho fakt moc líto. Mně už toho dala plno, zatímco na diplom jsem pořád... řekněme na čekací listině ;) Asi je důležité studovat to, co si člověk v těch sedmnácti (nebo i dřív) tak nějak vybral, do čeho se zamiloval a co mu přijde blízké. Protože pak jsou mu blízcí souputníci z ročníku i vyučující a možná nakonec i ta zpropadená budova, v níž se odehrávají zásadní momenty studia (a nemám na mysli jen ty státnice :D). Možná. Anebo je to něčím jiným? Těžko říct, ale stejně není nic lepšího než tady a teď - a hlavně (bez urážky) bez dětí!