Just LIVE like there was no tomorrow!!

Říjen 2012

Rudnoucí zvratky

21. října 2012 v 17:46 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Může mi někdo vysvětlit, kde se stala chyba? Kde v této republice najednou vzalo tolik zku*venejch levičáků a komančů?
Krajské volby. Oranžová záplava s třešničkou na dortu. A Plzeň s Libercem jako modro-šedá špička tajícího ledovce.

Prý Nečas za všechno může. A Kalousek. A Drábek, Vondra, Bárta a vypatlaná Kočí. Že prý protest občanů proti špatné vládě. A ta Paroubkova či Topolánkova snad byla lepší? A to, že kraje povedou koalice kamoušů s kamarádama socanama, který by nejradši naházela všechny podnikatele do Atlantiku, tím to jako všechno vyladíte, drazí spoluobčané?

Že prý není koho volit... takže radši necháme staré babky a vymaštěný polovzdělance v mém věku volit komouše a levicovou mozkovýparnu ČSSD? Proč udělat těch pár podělaných kroků k volební místnosti, proč ztrácet váš čas za plentou, co? A proč studentům v devětaosmdesátym nevadilo ztrácet čas protestama za cenu rozbitý palice obuškem? Vážně náš národ zdementněl celej nebo jenom Kalousek? Volte třeba feministky, Piráty, pro mě za mě třeba Hnutí jedlíků kynutých knedlíků, všimnete si konečně, že NEEXISTUJOU jenom ODS, ČSSD a KSČM!

ČSSD prý nejsou komunisty... oražová je jen vyblitá červená, levičák jako levičák - zadlužování je součást ideologie, neznalost základních zákonů ekonomie rovněž. Jejich voliči budou vždycky ti, kteří nebudou dělat nic, jen čekat, až jim státní kasa něco nasype do kapes... a kde se to v té státní kase vezme?

Že jsem prý paranoidní... Jo. Asi jo. Ten strach o svobodu slova a svobodný přístup k informacím, strach o svobodné volby, svobodu pohybu a o naši ústavu mě začíná ovládat. A cloumat se mnou. A nutí mě brečet, když vidím archivní zpravodajství z let komunistické vlády v ČSSR - co když se to vrátí? Třes rukou, když kolem projíždí autobus s napisem směr: Letiště Václava Havla, přes zastávky "Petřiny".... busta T. G. Masaryka na Masarykově nádraží ve mně probouzí tendence stoupnout si před ni a chránit ji vlastním tělem před ěmi, kdo ji chtějí urvat a nádraží přejmenovat na Praha-střed. Špatný signál České televize = komanči vytáhli staré rušičky Svobodné Evropy a použili je na vysílání seriálu Vyprávěj ve chvíli, kdy se v něm objevují původní záběry z roku 1989 a obušky v akci. Máme holé ruce a taky zadky! A všem je to JEDNO! Otevřte oči, krucinál, já nechci být rozmaširovaná obuškem, až budu muset zvonit klíčema pro návraz ústavy s Havlovou preambulí. A šel by do toho vůbec někdo se mnou...? Existuje vůbec někdo, kdo sechce zuby nehty bránit rudo-oranžovým koalicím páchnoucím ignorací lidských práv a tržní ekonomiky?

Motá se mi hlava při pohledu na rezignované výrazy a procento účasti na volbách. Točí se mi hlava, mám strach a chce se mi zvracet. Zvratky jsou nejdřív oranžový a pak stále víc a víc rudý... zvracím rozmělněné třešně bez pecek., ale zato s růžovými trny.

Vyznání

6. října 2012 v 20:56 | P. Bloody |  Vita mia in parole

Hned za začátku chci říct jedno hrozný moudro na který jsem (nekecám!) přišla úplně sama. Totiž, není ani tak důležité mít se kam vracet, jako mít se ke komu vrátit. Což naštěstí mám. Mám se za kým vracet, ať už v Praze nebo v domovině. A dává mi to obrovskou sílu. I když jsem, jak se zdá, už nějakou dobu naprosto imunní vůči nějakým milostným citům (o Adině Mandlové řekla v cyklu Příběhy slavných jedna z jejích prvorepublikových kolegyň, že se nemohla zamilovat, protože jí to prostě ,,nějak nešlo" - tak tohle přesně vystihuje mou situaci v posledních třech letech), chybí mi kredity z volitelných předmětů a mám strach, že nezvládnu napsat bakuli, natož ji snad obhájit. Bojím se, že neseženu práci a budu muset zůstat na bytě s partou sociopatů jenom proto, že je tam levný nájem (ačkoli i 3 100 je na takovej konec světa, kde bydlím, docela dost). Ale pokud vím, že přijdu zničená a bude tam Péťa sledovat hokej rozhořčeně konstatujíc, že Duda nemá ču*áka... Když vím, že doma bude táta, který si se mnou zavtipkuje na téma Agenti 000 kolem Klause a koktavý reportér TV Nova, dýchá se mi trochu volněji. Pondělní nachos a Pilsner dodávají semestru atmosféru, včetně lamentování nad stupidními požadavky některých vyučujících. Třeťák. Neskutečný, jednak nemůžu uvěřit, že už jsem tak stará a hlavně - že jsem na tý škole už tak dlouho? Nedávno jsem byla ve třeťáku na střední a teď mám psát bakalářku a jít ke státnicím?! Hrozně se mi do toho nechce. Nesnášim tvorbu vědeckých prací, které musí disponovat všemi těmi nudnými náležitostmi jako je poznámkový aparát, přesné citace a bal bla... a učit se ke státnicím? Ještě jsem se nestihla vzpamatovat ze svaťáku, přátelé. Ale vždycky jsem chtěla mít akademický titul, takže se asi zase nějak vzepřu (jako doposud vždycky), objevím tajnou zásobárnu sil, kreativity a vytrvalosti a houževnatosti (ne, nevím, kde ta zásobárna je, připadá mi, že je to takova potterovská místnost nejvyšší potřeby či jak tomu Rowlingová říkala - otevře se jen v případech opravdu té nejvyšší nouze a tvůrči krize a pokud možno nejdřív tak týden až dva před deadlinem) a NAPÍŠU bakuli, OBHÁJIM ji a SLOŽÍM státnice.Doufám. Protože tohle všechno lze předpokládat jen tehdy, dokud budu mít co ztratit a dokud budu mít pro koho se snažit. Snažit se sama pro sebe mě totiž nějak přestává naplňovat.

Trošku osobité, leč nejupřímnější vyznání v mém podání. Zůstaňme všichni stejní a hlavně v klidu. Nic horšího než konec světa přijít nemůže.