Just LIVE like there was no tomorrow!!

Srpen 2012

... aby nas*ali voliče-občana

12. srpna 2012 v 13:17 | P. Bloody |  Mýma očima..
Po zjištění, že pan minist práce a sociálních věcí se rozhodl utahovat opasky cílové skupině (snad si nikdo nemyslel, že sobě samému...?!) strany, do níž patří, vzpomněla jsem si na skladbu Tomáše Kluse, jejíž pasáž jsem trochu poupravila a ukradla ji do titulku. Já TOPku nevolila, nikdy by mě to ani nenapadlo, naopak mě velmi překvapilo, že získala ve volbách tolik procent platných hlasů. Ovšem ve chvíli, kdy mi moje kamarádka při debatě o volbách řekla, že volila TOP 09, ,,... protože Schwarzenberg je frajer.", bylo mi to už o něco jasnější. Já proti panu Schwarzenbergerovi nic nemám, svým způsobem to i frajer je, akorát ty spací dýchánky na zasedání poslanecké sněmovny mu image poněkud kazí...
Ale volit stranu, jejíž leader je frajer? A co třeba program, ten tedy moc frajerský nebyl. Ne pro mě. A zřejmě ani pro ostatní NEživnostníky a hlavně vysokoškoláky studující státní vysoké školy. Nicméně to, co strana prosazovala před volbami, nafouknuté slogany, že si stát neváží OSVČ a jiné bláboly, na něž sázela a které jí přinesly voličské hlasy (nebo alespoň tu část hlasů, již neobstaral frajerský předseda svým šarmem...) byla přihlouplá kamufláž. Tahle strana ve skutečnosti zájmy většiny svých voličů prosazovat neumí, nechce a žádné cíle pro období vlády nemá - samozřejmě kromě toho udržet se co nejdéle u nadupaného korýtka. Tento cíl ale prosazují opravdu cílevědomě!

Po nátlaku odborářů se zřejmě pan ministr zlomil, a aby si milé odboráře nerozzlobil, rozhodl se více zdanit příjmy živnostníkům. Bravo, pane ministře, bravo! A především gratuluji pánům Zavadilovi, Dufkovi a spol., kteří jsou odboráři až za hrob, dokonce jsou tak zapálení, že jim zápal pro věc roztavil spoje v mozkovnách a teď, místo toho, aby hájili zaměstnance a usilovali o výhody pro ně, naváží se do živnostníků a hledí si toho, aby se snad neměli dobře. A pan ministr se zcela určitě bude ohánět rozpočtovou odpovědností a tím, že státní kase každá kačka dobrá.

Milé odborové organizace, jste tu proto, abyste hájily zájmy zaměstnanců, no ne? Tak se laskavě přestaňte s*át do živnostníků, nespadají do vyší svěřenecké skupiny, ledaže by šikanovali své zaměstnance, pak si zasahujte a tlačte na ministra práce a soc. věcí, jak se vám zlíbí. Daně z příjmu živnostníků nechte laskavě plavat. Ač mají oproti zaměstnancům zdanění výhodnější (řekněme...), ztrádají jinde. Co třeba pracovní doba a proplacené přesčasy? Zaměstnancova pracovní doba je 40 hodin týdně. Živnostník prostě pracuje tak, jak je třeba, aby si vydělal. Takže žádný krátký dlouhý týden a jiná časová omezení pracovní doby. V jejich případě žádná neexistuje. Ani zaručená dovolená. A pokud jim někdo odřekne zakázku, nemusí uvést zákonný důvod a poskytnout mu odstupné. Podnikání nemá téměř žádné jistoty na rozdíl od zaměstnání. I z toho důvodu bych nechala žinostníky na pokoji, zejména tehdy, byla-li bych odborář.

Avšak je mi jasné, že naši odboráři v rudých trenclích na zaměstnance kašlou. Jde jim o to dělat dusno a nyníuž nejen o to. Nově se rozhodli strkat své rudé nosíky do podnikatelské sféry, co možná nejvíc OSVČ znevýhodňovat a úplně nejradši by asi byli, kdyby se soukromé podnikání opět zakázalo.

Brum, brum, nezávazně... alias Mé hudební dospívání

11. srpna 2012 v 15:05 | P. Bloody
,,Přátelé, já jsem z ústavu. Mě tam mají rádi. Já jsem to zjistil!"

Slova z Sobotage, aneb óóó růžičko voňavááá, jeden z výtvorů legendárních chaosáků, oficiálně kdysi vystupujících pod jménem Chaozz. Budiž tomuto tělesu země lehká. Nejspíš je těžko pochopitelné, jak můžu znát tento text, když Zprdelekliku vydali v roce 1997, kdy mně bylo teprve 6 let. Inu, to je ta výhoda, když máte starší sourozence :)
Díky ségře jsem si Chaozz zamilovala už v jedenácti letech, i když fakt je, že Sakum Prdum, které vyšlo v pozdější době, už jsem tolik neposlouchala a Sviště na golfovym hřiští jsem vyloženě nesnesla, ačkoliv to byl snad největší hit. A taky je fakt, že žádný jiný rap už jsem nikdy neposlouchala. Zatímco ségra domu pořád nosila placky typu Divokej západ a později Eminema, já zůstala u nich. A když se pak rozdělili a všichni se začali cachtat na jiném rybníčku, úplně jsem tyhle vody opustila.

,,Silikonový polštářek pod kůži nechám ti dááát. Při dlouhých zimních večerech budem se spolu smááát."

Místo toho jsem začala v sestřině sbírce cédéček nacházet interperety jako Vypsanou fixu, Jaksi Taxi, Selfish a slánský Totální nasazení. Jasnými vítězi se stali Tuchlovičáci Selfish s jejich demonahrávkou Rufuz. Třebaže texty nebyly nikterak komplikované (viz mezititulek) ani zvláště oduševnělé, jednoduché a chytlavé melodie udělaly své. Takže utopenec Kandula večer... To byli kluci uličníci, kteří přišli svatebčanům zazpívat.

,,Sometimes I give myself a creek, sometimes my mind plays tricks on me. It all keep settip up, I tking I´m breaking up.."

Era Green day byla svým způsobem docela krátká, ale zato intenzivní a asi nejhezčí (i když vykrádání sestřina hudebního archivu je rovněž nezapomenutelné). Popravdě jsem měla tuhle kapelu v povědomí už dřív, díky hitu American Idiot, který se šířil jako mor po celém světě už v roce 2004. Skutečný zájem ve mně vyvolal až další hit Holiday. V tehdejším okouzlení angličtinou a touhou po jejím zvládnutí jsem se zaměřovala na texty a Green Day obstáli. V rprůběhu několika týdnů jsem uměla všechna vydaná alba zpaměti a za jejich tvorbu jsem byla ochotná se porvat. A vydrželo mi to poměrně dlouho na to, že jsem byla v nejtěžší fázi puberty (neustále říkám, že jestli někdy budu mít dítě, které bude mít stejný průběh puberty jako já, zastřelím buď jeho nebo sebe), kdy jsem si chtěla barvit i vlasy každý týden jinak, během minuty jsem zanevřela na osobu, kterou až do dané chvíle zbožňovala. Zkráceně řečeno, bohudík, že už je to za mnou. Moje nekritická náklonnost k těmhle Amíkům netrvala ale ani rok.

,,They were crying when their sons left, God is wearing black. He´s gone so far to find no hope he´s never coming back."

V průběhu posledního pololetí na základní škole jsem přišla na chuť hudbě Sysytem of a down, jejichž torba byla (a dodnes je, ač kapela jako taková už nefunguje) na hudební scéně zcela originální a jedinečná. Žádný úděsný ,,nářez" bez melodie a třískání do bicích buben nebuben, ale taky žádná uspávačka. A vokály? Ty snad nepotřebují komentář. Spolu se System of a down jsem tehdy poslouchala třeba Dragone Force nebo finskou legendu Lordi. Nicméně SOAD jednoznačně vedly. Avšak: ,,Ó jak je měňavé, to srdce Lamkové..."

,,Repeating cycle of light, no light. There's nothing in the airspace, there's no one in the airspace..."

A teď natupuje asi nejbolavější a nejsrdcovější období celého mého hudebního vývoje. Doom spolu s Katatonií, asi navždycky nejmilejší severskou kapelou. Ve skandinávských zemích se matelové hudbě z nějakých důvodů daří, ale tohle je skvost. Ač se k nim vracím opravdu jen v bolavých momentech, musím uznat, že jejich hudba nebyla doposud překonána a bude trvat mnoho let a mnoho životů, než se to nějaké kapele podaří.

,,Farewell - no words to say, beside the cross on your grave and those forever burning candles."

A postupem času, ještě než jsem nastoupila do prváku na střední a jeho valnou část, jsem podlehla zase jiné hudbě a jiným interpretům. A jelikož jsem se z většinoého ohlasu dozvídala, že se jedná o něco souvisící s gothic subkulturou, začala jsem o lidi ke gothic se hlásící více zajímat. I to mi moje hudební puberta přinesla. Ač byli lidé, kteří o ní něco věděli, poměrně nesdílní a leckdy dost neochotní nebo odtažití, s některými se mluvit dalo, i když třeba jen zprostředkovaně. A nakonec jsem za ně bojovala v těch chvílích, kdy se objavovaly takové ty ultravtipné tabulky srovnávající goths and emos. Boj byl ale vyčerpávající a ve finále zbytečný. Navíc jsem se čím dál častěji začínala setkávat s lidmi, kteří trpěli tendencí mě poučovat a dělat ze mě vola. Což mi ale po tom, co jsem obětovala osvětě o zmiňovaném směru lidského bytí tolik času a energie, příšlo nemístné a celé další bádání o subkulturách v rámci lidské společnosti mi to dokonale znechutilo. Na hudbu, která mě na onen ,,výzkum" přivedla, jsem ale nezanevřela a Nightwish, Epicu a Paradise Lost jsem poslouchala ještě dlouho poté.

,,Lies... make it better,Lies... are forever, Lies... to go home to, Lies... to wake up to..."

V průběhu studia střední školy jsem se začala pomalu vracet zpět do dob osmé a deváté třídy, svoje oblíbence jsem vyhledávala spíš v zahraničí, takže místo Jaksi taksi a Totálního nasazení zaujaly kapely jako Billy Talent, Foo Fighter, Nickelback nebo Falling up. A pak následoval i návrat ke šem zmíněným, třebaže k některým v menší a k jiným ve větší miře, ale v současnosti mě neurazí nic z toho, čím jsem za dobu od sých jedenácti do jednadvaceti let prošla a jsem celkem ráda za to, že můj vkus byl do značné míry rozmanitý. Tohle je pochopitelně jen strohý výčet, z něhož jsem vypustila mnoho hudebních úchylek, jako třeba období, kdy jsem se zbláznila do raného rock´n´rollu 50. let a prvorepublikovému swingu. Hudební růst pro mě byl asi tím nejdůležitějším, hudbou jsem se zabývala ze všech existujících uměleckých disciplín vždycky nejvíc. Logicky to můžu vysvětlit tím, že jsem k ní byla vedena už jako capart, když mě naši přihlásili do hudební třídy. A měli nás nastarost opravdu hudbou posedlí (jen v tom nejlepším smyslu slova, samosebou) učitelé, respektive učitelky, které z těch, v nichž vycítily i minimum talentu, ždímaly maximum. A to je nejspíš příčinou toho, že mám v plánu se živit jako hudební publicista...

Oda na žluč!

5. srpna 2012 v 14:33 | P. Bloody |  Nezařazeno
Jinak řečeno - buďme hrdí, cholerici!

Pravda je, že člověk-cholerik to nemá jednoduché, páč lidé kolem mu často dávají najevo, že je jim jeho přítomnost nepříjemná. Alespoň v mém případě jest tomu tak. Ve škole si ze mě občas utahují, už na střední mi splužačky říkaly, že jsem ,,hroznej nervák". Ale spíš to braly s humorem a s mojí povahou a výbuchy vzteku si uměly poradit (až na pár výjimek) s nadhledem a noblesou. Na vejšce jsou z mé povahy ,,věčně nas*aná a večně venervovaná" někteří trochu nešťastní a ve zkouškovém období se mi snaží vyhýbat, jelikož mám úžasnou schopnost svůj stres a vzteklou náladu přenášet na druhé.

V práci je to horší. Vzteklé projevy má ale na svědomí povaha náplně mé práce, respektive povaha klientů společnosti, v níž pracuji. Dělat na infolince je na psychiku náročná práce asi kdekoliv, ale tam, kde nejvyšší hladina IQ klientů se pohybuje okolo 50, je práce o to náročnější. A pro člověka se vzteklou povahou a sklony k agresi dvakrát tak! Nicméně moji kolegové jsou zřejmě všichni flegmouši jak polena (nebo alespoň ti, kteří se do mě naváží), takže jim nedochází, že si člověk prostě musí ulevit nějakým tím sprostým slovem nebo jízlivou poznámkou (a to se mi občas podaří i do něčeho pořádně praštit!), protože zadržovat ten vztek, nejspíš bych poté, co by číše přetekla, něco (v horším případě někoho) zdemolovala.
Pravda ale je, že mě by asi přiváděla k šílenství jakákoliv práce, ledaže bych se živila jako hudební skladatel nebo spisovatel. Na jedno nemám vlohy a druhým se dneska člověk neuživí, pokud se nechce snížit k braku (což by mi zvedalo hladinu adrenalinu v krvi ještě víc než práce na infolince...).
Nuže, impulzivní jednání a vznětlivost jsou značné zápory, ale energie a nadšení pro věc jsou naopak jasné klady. Když už se pro něco nadchneme, jsme my cholerici nejvášnivější pracanti, studenti, fandové (či cokoliv jiného) na světě!
Moc dobře si pamatuju svůj zápal pro žurnu, kdy jsem byla schopná všeho, jen abych zdolala přijímací zkoušky. Neviděla jsem, neslyšela jsem. Ale... pomohlo to!

Co jsem ale chtěla tímto textem původně říct - cholerik není tak daleko od ideálu, jak se většině lidu může zdát. Ač spousta lidí o sobě s nosem nahoru prohlašuje, že jsou sangvinici, neb se domnívají, že jsou ideál, ten frňák bych jim ufikla. Sangvinik vůbec není ideální, drazí cholerici. Nemá náš zápal, nemá naši energii a údernost. Lidi, u kterých převažují vlastnosti sangvinika, nám musí čas od času lézt krkem, protože se nedokáže do věcí vložit tak, jako my, u koho převažují vlastnosti cholerika. Ale právě v tom sangviniky trumfneme s naprostým přehledem. Další oblíbený charakter je flegmatik, k němuž se hned po sangvinikovi hlásí asi nejvíc lidí a nejspíš si myslí, že jsou úchvatní pohodáři. Zažitý názor, že flegmatikovo motto je ,,Phoda, klídek a leháro." je ale pitomost. Tahle uvolněnost spočívá především v pasivitě, takoví lidé reagují pouze na opravdu silné podněty. Jaký podnět ale může být opravdu silný pro někoho, kdo je téměř apatický a hluboké vztaky ke komukoli a čemukoli si vytváří jen výjimečně? To, že se příliš nevzrušuje může být u (většinových) flegmatiků také tím, že netrpí velkými ambicemi, což lze opět vysvětlit tím, že je pasivní (a možná - bez urážky - pohodlný). I lidi s tímto charakterem mě osobně dokážou vytočit do otáček o rychlosti světla. Proč? Protože lidi bez vyšších cílů a aktivního přístupu k životu (a všemu v něm) jsou jednoduše na zabití. ,,Když už člověk je, tak má koukat, aby byl..." - no ne?

Takže mám za sebou dvě nejoblíbenější ,,škatule". Na rozdíl od sangviniků a flegmatiků jsou cholerici s melancholiky spíš zatracovaní a spousta lidí se urazí, když je na ně někdo pasuje. I mě dřív iritovalo, když mi někdo vyčítal, že ,,Jsi hroznej cholerik!". Já se totiž vždycky řadila k hloubavým melancholikům. A opravdu jsem k nim patřila. Tak prvních 16 let mého života určitě. A nutno podotknout, že ani jako melancholik jsem neměla na růžích ustálno. Sice jsem nebylo hrotidlo, magor, nervák, prudič, řvoun a jiné lichotivé živočišné druhy, zato jsem ale byla divná, zaražená, nemluva atp. - ještě lichotivější, no ne? Takže, milí melancholici, já s vámi cítím! Sice toho moc nenakecáte a člověku dá dost práce si vás získat, ale když už se to povede, jste nenahraditelní. A i když mi někdy leze na nervy zádumčivost, pořád mě nemůžete nas*at tak, jako flegmouši.
To neznamená, že všechny lidi, u nichž převažuje povaha sangvinika nebo flegmatika, kosím kalašnikovem, mám mezi nimi některé známé a kamarády, které mám ráda, ale někdy mě štvou tak nehorázně, že mi nedělá problém je z fleku poslat do p*dele. Ti z táboru sangviniků se urazí a časem je to přejde, protože mají potřebu být neustále v kantaktu s lidmi. Flegmatici se sice tváří kysele, ale vzhledem k tomu, že mě zrovna nemilují (nebo o tom nevím), srdce jim tím zlomit nemůžu, a tak se chvíli tváří, že jsem jim u pr.. a druhý den jsou schopni mě nakrknout touž věcí, aniž by jim to došlo.
Spíš jsem chtěla povzbudit choleriky a melancholiky, protože jsou dle mého úhlu pohledu stokrát lepší než sangvinici s flematiky dohromady! V široké společnosti panuje jiný názor, ale jakmile by se dva jmenované temperamenty přemnožily, všem by došlo, že dál to prostě nejde bez Selfish... teda vlastně bez nás a vás:)

uřvaný nemluva a zaražený vztekloun v jedné sosobě,
P. Bloody