Just LIVE like there was no tomorrow!!

Březen 2012

Prague calling

19. března 2012 v 15:43 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Můj cíl a dlouhodobý závazek vůči sobě samé pro akademický rok 2011/2012 je splněn. Radujte se, milujte se, ale množte se jen s rozvahou (a halvně s mírou!). Místo výskytu mé osoby se posunulo o cca 35 kilometrů jihovýchodně. Olalah, ať žije má nová domovina, zaprasené pražské sídliště a vydupaná, těžce nabytá (i když stále ne úplná) nezávislost. Zatím se sice stále přesouvám jen po kouskách, neb nikdo z mé rodiny se neobtěžuje zajímat se o to. kde bydlím, s kým a jak. A už vůbec je nezajímá, jak tam ta kvanta věcí přesouvám (jet autobusem s naloženým kufrem byl nejprve poměrně adrenalinový zážitek, nyní je to spíš otravná rutina, ale což... Jak zpívá Kája Gottů: To musím zvlááádnout sáááám...!).
Kdo má utkvělou představu, že takové vysokoškolské spoluvegetování je jedna velká klaba, asi mu dam krapet na čumák, když to popřu. Kalení se koná, samozřejmě, ale lidé, kteří bydlí, obvykle za to bydlení platí - a aby mohli zaplatit, je potřeba chodit do práce, aby jim hodiny zde strávené byly proplaceny. Je to jednoduchá rovnice: práce = prachy. A pak taképlatí, že čas = peníze, rozumějmě ten čas, který strávíme jejich vyděláváním. Tudíž nelze pořád kalit, protože čas nelze nafouknout a ani vrátit, čímž nám hodiny, jež odsedíme v práci nebo ve škole či v knihovně nad seminárkou, utečou a na kalení jich moc nezbude.
Nicméně má to své výhody - neposlouchám věčné ,,Jedlas něco? A CO?" a nikdo mi nemaká na moje věci, což je nádhera - na dva dny se ztratím, vrátím se - a vše je tak, jak jsem to opustila. Nikdo netrpí tendencemi stlát mi postel nebo skládat rozházené oblečení a rovnat mi knížky a desky s poznámkami. Menší záchvat vzteku jsem už tady také měla, ale bylo by spíš podezřelé, kdybych neměla žádný, že? Když si spolubydlící ve svém pokoji zamkla můj noťas, bylo tu chvíli těžké dusno. Nicméně Žofinka je zase u mě a já jsem spokojená :)
Moc jsem enpochopila tu ohlašovací povinnost, kterou jsem zřejmě měla (nebo mám?) ohledně změny výskytu vůči okolním bytostem, nakonec je jedno, kde se přes týden (a v případě pracovních víkendů i v sobotu a v neděli) zdržuju, ne? Ale asi ne, takže sem dávám veřejné prohlášení: ŽIJU V PRAZE! Tak, teď už mi snad nikdo nebude vyčitat, že jsem se nezmínila. Nebyl ani čas ani nálada, když byl táta v nemocnici a doma mě místo pomoci jen citově vydírali. Ale proč se zajímat o okolnosti, důležité je, že jsem nepodala hlášení (nebudu se divit, až mi bude vyčteno, že jsem nenahlásila, zda jsem byla na velké ptřebě!) a hotovo. A já se vnucovat nebudu, popravdě ani nemám kdy někomu lézt do zadku, stačí, že zas musim oběhnout obvyklé kolečko zdravotní pojišťovna - banka. A pak zas juchů do Prahy, z níž vídám zejména Smetanovo nábřeží, Buďárnu, Krč a Masarykovo nádraží, mezi čímž vesele pendluju.

Mějme se famfárově... (a nikdy jinak:p)