Just LIVE like there was no tomorrow!!

Říjen 2011

Úchylnost nade vše!

30. října 2011 v 18:17 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Blíží se nám den, který důvěrně nazýváme dušičkami. Obchodníci se neštítí pochopitelně zneužít jakéhokoli význačného dne k možnému navýšení tržeb a ani druhý listopad nezůstal ušetřen. K vrcholu veškeré morbidnosti a úchylnosti spojili marketingoví specialisté den zesnulých s Vánoci - a co z toho vzniklo? Super ultra hyper úchylné dózy na hřbitovní svíčky ve tvaru rudého Santy Clause s bravurně vytvarovaným plnovousem, sobů nebo třeba vánočního stromečku. Při pohledu na tuto úchylárnu jsme se sestrou zůstaly do katalogu jednoho obchodního domu zírat jako telata na vrata. Tohle je někdo schopen dát svému zemřelému na hrob? To snad ne. A pokud ano, musí to být buď duševně narušený úchyl, nebo člověk s kritickým minimem vkusu a soudnosti.
Člověk si přivykne všemu, dokonce i já, ač mi Vánoce každoročně znepříjemňují klidné žití, jsem si zvykla na to, že se od poloviny října setkávám v obchodech s vánočními kolekcemi, čokoládovými Santíky a vánoční výzdobou, která na výlohách zůstane do března následujícího roku. Santa má své místo v obchodech, v televizních reklamách, v oknech infantilních milovníků Vánoc, dokonce i na toaletním papíře, budiž. Ale na hrobě? To už je přeci jen poněkud moc. Vyjádřit svou vzpomínku nevhodně barevným a idiotsky vyselým Santou Clausem nebo stromečkem je vážně přehnané - víc úchylné nebo morbidní? Tímhle výmyslem mistři obchodu překročili hranice veškeré etiky, která, jak jsem se alespoň domnívala, ve společnosti přežívá (přežívala?)…

Dny pro kočku - Václav Dušek

23. října 2011 v 15:17 | P. Bloody |  Pseudorecenze
Václav Dušek se nikdy nestal opěvovaným autorem, na středních školách se o něm většinou vůbec neučí, a když už, tak jako o autorovi vysmívané oficiální normalizační literatury 70. let - už samotný termín oficiální literatura je vnímán poměrně negativně. Kdo neměl problém svá díla vydávat, kdo nebyl zakázaný anebo se alespoň neúčastnil samizdatového vydávání, je prezentován jako režimu poddajný přizdisráč. A to je velká škoda. V případě Václava Duška určitě. Ač člověk z řad dělnictva bez vyššího vzdělání (snad tím nikoho neurazím…), jako autor se osvědčil. Jeho kniha s názvem Dny pro kočku je příběhem sedmnáctiletého Tadeáše, který utekl z domova, z učení a protlouká se, jak se dá. Realisticky popsané prostředí, myšlenky a prožitky mladého, předčasně dospělého Tadeáše a bravurně zvládnutá charakteristika ostatních postav - to vše provází čtenáře v průběhu celého příběhu života na ulici. Málokdo z mé generace si umí vybavit, jak tehdy vypadal Karlín, jak vypadala tehdejší pražská periferie, jež už dávno není periferií. Ale dokonalý popis, který je v celé knize spíš nahodilý, atmosféru Tadeášova prostředí vykreslí do posledního detailu a pamětníci i čtenáři, kteří Tadeášovu dobu nezažili, se tak budou moct zasnít a toulat se spolu s ním pražskými uličkami.
Motiv prvního milostného vzplanutí nijak nenaruší realistické plynutí děje, žádných přeslazených momentů se čtenář nedočká, což je další nepopiratelný um, vynášející Duška o další příčku výš - málokterý autor si s popisem společných chvil a pocitů poradí tak stroze a přitom něžně. Něha a strohost ale rozhodně nejsou hlavními rysy Dnů pro kočku. Těžkost pouličního protloukání a citlivý popis Tadeášovy osobnosti se prolínají a pod Duškovým vedením splývají v jeden skvělý styl, jakým je kniha psána. Při psaní se autor držel pevně nohama na zemi, v popisu života mladého člověka vyrůstajícího v problematických rodinných vztazích si nebere žádných servítek, vše vyobrazuje s důvěryhodností někdy až děsivou, jakoby chtěl upozornit, jak děti z chudých, neúplných nebo problematických rodin mohou vnímat život a jak si zvolí jej žít.

Téhle knize se nebojím dát plných 10!

Schody do pekel

8. října 2011 v 19:03 | P. Bloody |  Idiotony
Co všechno lidé nevymyslí, aby si usnadnili život. Od aut přes mobilní telefony po samopohyblivé vysavače. Jedním z mnoha vynálezů-usnadňovačů jsou (nebo spíš měly být) i pohyblivé schody. Jejich výhody jsou jasné - je pohodlné jen stát a nechat se unášet, pakliže skutečně spěcháme, schody spěchají s námi, takže se naše rychlost vynásobí jejich rychlostí. Tedy měla by. Jenže někdy je to opravdový problém, zejména na eskalátorech ve stanicích metra. Smutné je, že ač si lidé použitím eskalátorů zřejmě chtěli usnadnit každodenní spěchání, blbost a bezohlednost některých z nich to znemožňuje. Pokud se na eskalátorech vesele zastaví dvě osoby vedle sebe, aby se jim lépe tlachalo, výsledek je takový, že jim se možná opravdu dobře žvaní, ale ostatním se velmi špatně pospíchá, neboť schody mají omezenou šířku, nafukovací zatím do provozu uvedeny nebyly a člověk i přes rychlý technický postup kupředu bohužel létat, ba ani levitovat neumí. Ještě větší odborníci vedle sebe mrsknou zavazadlo; matky, které při porodu vytlačily zřejmě i mozek, si stoupnou doprostřed a z každé strany si postaví děcko - díky takovým úkazům je někdy cesta k metru a zpět na povrch hotová překážková dráha. Trocha adrenalinu do toho každodenního stresu. Upřímně, už mě nebaví během jedné cesty do stanice říkat stokrát "s dovolením" a setkávat se s kyselými úšklebky a nemístnými poznámkami.
Eskalátory jsou skvělá věc, ale páni inženýři při jejich konstrukci nemysleli na blbce. Je však nutné si uvědomit, že blbců je všude plno, co se naší skromné republičky týče, je jich dokonce tolik, že bychom je mohli vyvážet, pochopitelně pouze za předpokladu, že by je někdo chtěl, což nechce… Zprvu mě napadlo, že by nebylo od věci umístit před pojízdná schodiště ceduli, na níž by bylo vizuálně zobrazeno jasné poselství - ti, jež mají času dost, nechť utvoří řadu na JEDNÉ straně schodiště a druhou stranou nechají volně proudit ty, kteří tolik času nemají. Obávám se ale, že ani obrazový návod by situaci nesrovnal… Ani druhý nápad, tedy vyrábět širší schody, by neuspěl - pitomci by byli schopni stát klidně v trojstupech…
Prosím, až příště pojedete po eskalátorech se svým známým, známou či kýmkoli jiným, s nímž si musíte mnoho věcí bezpodmínečně sdělit, stoupněte si na dva za sebou situované schody a otočte se k sobě obličejem - i tak je možné komunikovat, vážně, dokonce to ani nebolí! A zavazadla či děti také laskavě frkněte na schod před vámi, protože jestli to neuděláte, hrozí vám strašná věc - přiřítí se dívka, která je mi shodou okolností podezřele podobná, a dost možná se neudrží a pořádně vám nafackuje!