Just LIVE like there was no tomorrow!!

Duben 2011

Jak vydělává Oblastní nemocnice Kladno

24. dubna 2011 v 9:59 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Ať už se nám to líbí či nelíbí, ať už jsme volili komunisty nebo ,,modré ptáky", musíme si prostě v nemocnici na zdravotní péči připlatit ze svých peněženek. No bóže, deficit státního rozpočtu dosáhuje stovek miliard a my sse hádáme o pár korun u doktora! - říkala naše paní učitelka ekonomiky a sociální politiky na střední škole. Možná si to říkáte taky, říká si to většina lidí, kteří doktora navštíví tak jednou dvakrát do roka. U nás doma se také ,,nějaká ta koruna", kterou necháme v ordinaci, neřešila. Až do čtvrtka.
V listopadu byl můj táta na jednoduchém zákroku v kladenské nemocnici. Zákrok to byl vskutku primitivní, v nemocnici strávil pouhé dva dny a pak směl odejít domů. Za nemocniční pobyt zaplatitl u sekretářky 120 korun a upaloval od bílých plášťů, jak nejrychleji uměl. A ve čtvrtek tohoto týdne mu přišla upomínka, aby laskavě zaplatil těch 120 korun, které nemocnici dluží. Zůstali jsme všichni čučet jak čerstvě vyorané myši. Na chvíli mě napadlo, jestli nemocnice neposlala tento dopis prvního jako aprílový žertík, který Česká pošta opět někde zašatročila a poslala jej pozdě. Ne, datum odeslání bylo 20.4. 2011. Táta chvíli vrtěl hlavou a pak řekl, že to bude muset zaplatit znova, protože tu miniaturní stvrzenku o zaplacení určitě vyhodil - když ne hned po odchodu z nemocnice, v lednu určitě. Nemyslete si, táta není žádný hňup, machinace s účtenkami a strvzenkami jsou mu jakožto strojnímu inženýrovi-účetnímu vlastní. Ale schovávat si stvrzenku o zaplacení za pobyt v nemocnici pět měsíců po zaplacení? No, řekněte sami, schovávali byste si ji takhle dlouho? Já asi ne. A kdyby ano, určitě bych ji ztratila. Já málem ztratila i maturitní vysvědčení, kdepak nějaká stvrzenka na 120 korun, dejte pokoj... :D
Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že s tím milá Oblastní nemocnice v Kladně tak trochu počítá. Kdo by si schovával stvrzenku tak dlouho? Kdyby se snad jednalo o tisíce korun, ale 120 kachlí? Třeba si říkáte, že nadělám pro těch několik kaček. Ale pokud se takových stvrzenek v nemocničním účetnictví nahromadí více, ze 120 korun se náhle může stát 12 000, které milá nemocnice obdrží už podruhé. Nechce se mi věřit, že by náhle takhle před koncem dubna zjistili, že jim v účetnictví chybí 120 korun. Může se to stát, ale jedině za předpokladu, že by je táta nezaplatil - což se nestalo. A navíc, pokud datum platby bylo 23. listopadu 2010, nevšimli by si toho účetní už na konci roku? Tehdy se přece účetnictví uzavírá. Ale v dubnu? Téměř půl roku po zákroku? Hloupost. Nemocnice zkrátka vydělává po svém (po ráthovském - krademe, krademe, dokud u toho koryta sedíme!).

V kraji, kde je hejtmanem Rath, se zřejmě nelze divit vůbec, ale vůbec ničemu...

Když v ráji pršelo - Jan Otčenášek

17. dubna 2011 v 16:03 | P. Bloody |  Pseudorecenze
Dlouho jsem zvažovala, jak tuto pseudorecenzi začít. Nakonec jsem uznala za vhodné předložit již předem varování pro ty, kteří jsou příznivci tohoto díla a děl podobného rázu. Tak tedy - snad to radši nečtěte. Anebo čtěte, poslužte si, ale nezlobte se, že je celá pseudorecenze jen výčtem výtek a kritiky od začátku do konce. Chvála nepřijde, ač jsem se velmi snažila na knize najít něco čistě kladného a ocenitelného, nenašla jsem prostě nic. Necítím potřebu se omlouvat, jsem náročný a nevděčný čtenář (i divák), tak to prostě je a moje hodnocení podle toho také vypadá…
Během četby jsem si (už ze zvyku) dělala vedle na papír poznámky. Hned po prvních 50 stranách se na připraveném listě objevila první kritická poznámka: idealizované dialogy nepřirozeně sršící vtipem. Vskutku mě přímo mlátilo do očí, jak je dvojice Ludmila a Petr dokonale sladěna a neustále se snaží o jakési uvolněné intelektuální humorné repliky, které člověka baví tak jednu až dvě stránky, ale když tak pokračovali dál a dál a nezdálo se, že hodlají začít mluvit jako lidi, cítila jsem se spíš jako divák absurdního dramatu než čtenář klenotu poválečné české literatury! Pravda, chvílemi se přestali snažit o rádoby inteligentní humor - vyměnili jej za cukrování! Čím dál, tím líp…
Další poznámka zní: nesmyslně dlouhé a plytké popisné pasáže. To asi nepotřebuje nijak rozsáhlý komentář. Popisovat na půl strany to, jak prší a voda stéká po okénkách auta, a jak je silnice před nimi šedá, je vskutku nudnější než nudné! Ano, v dlouhých popisech si liboval kupříkladu Honoré de Balzac - pamatuji, že v díle Evženie Grandetová popisuje hned na první straně dům Grandetových a jeho okolí. Ale ne každý si může dovolit takové popisy psát. Proč? Inu, umění popisu, kterým disponoval Balzac, nebylo Otčenáškovi shůry naděleno.
Následující poznámka zní už krapet rozčileně (ale nebuďte rozčilení, když 100 stran čtete "inteligentní odlehčený humor", cukrbliky a popis silnice!): monotónní duševní pochody, jednotvárné žvanění o ničem (a tom samém…). Nechť se milovníci děl Jana Otčenáška neurazí, ale kolikrát se slečna Ludmila během knihy zmínila, jak strašně Petra miluje a nedokáže si představit, že by se nepotkali, "…minuli se v čase a prostoru."? Nesčetněkrát! A kolik místa tyto její "skvostné" úvahy zabraly? Nespočet! To děvče prakticky vzato nemyslelo na nic jiného. Trochu monotónní (a omezené), ne?
A třetí poznámka je už zkrátka rozhořčená: půl druhé stránky zabere popis sexu - wtf? Asi to vypadá trochu moralisticky až puritánsky, ale vězte, že tomu tak není! Totiž, sex je součástí života každého z nás. Ne každý má ale nutkání o něm psát nebo číst. Já tedy ne. A už vůbec ne tímto pseudopoetickým stylem, kterým jej vyobrazil autor v tomto díle. Ještě o něco víc za vlasy přitažené bylo Ludmilino oznámení, že chce dítě. To už nebylo absurdní drama, to byla červená knihovna.
Konkrétní výtky:
… v inflaci tónů a obrazů - tak to je dokonalý blábol. Inflace je specifický ekonomický termín. Možná lze použít v nějakém neekonomickém spojení, určitě ale ne s tóny či obrazy, jak píše Otčenášek. Zřejmě pokus o osobitý umělecký obrat, který skončil tak, jak skončil - jako naprostý nesmysl.
Co mi na díle též vadilo a rušilo při četbě, bylo přehnané emoční prožívání dvou dospělých(!) lidí. Kupříkladu když se jim poprvé podařilo podojit kozu, je zde popis toho, jakou radost z jejich prvního hrnku vlastnoručně nadojeného mléka měli: "… odnesli jsme hrnek se vzácným nektarem do světnice, postavili jej doprostřed stolu a Petr nad ním popustil překypujícímu nadšení; řádil jako kluk. Dokonce mě zničeho popadl do náručí a zatančil se mnou mezi stolem a otomanem krátký, ale strašně nemotorný valčík… Nedočkavě mi vzal hrnek z ruky a pil tak hltavě, že se pobryndal na zarostlé bradě, mlaskl a zbytek si vylil na hlavu…" - asi to mělo být vtipné, tak proč se mi to zdá tak neskonale hloupé a přehnané?
Ona nemístná přetaženost provází celou knihu průběžně. Některé výjevy byly ale natolik (bez pardonu) přitroublé, že jsem si je poznamenala. Tak třeba: "Moc by tě rozzuřilo, kdybych ti ještě oznámila, že tě neobyčejně miluju?" "Né" štěkl něžně a mocným fukem zhasl knot petrolejky. - to vyznání mělo být asi roztomilé a pro někoho asi i je, ale dovoluji si upozornit, že ta slečna celou knihu nepřemýšlí víceméně o ničem jiné než o tom, jak strašně svého přítele miluje, a když o tom nepřemýšlí, tak mu to sděluje, takže pochopte, že na téměř dvousté straně knihy jsem již těchto na oko roztomilých vyznání lásky mělo plný zuby, kecky, zkrátka všechno! A dále mi ještě prozraďte - jak zní něžné štěkání?
Čím mi ale pan Otčenášek pohnul žlučí asi nejvíc, bylo to, jaké hloupé slepice a nemohoucí stvoření učinil z žen. Kdyby udělal blbou slepici, která se bojí bouřek, myší a zálibně se prohlíží nahá před zrcadlem, jenom jeho hlavní hrdinku Ludmilu, prosím. Uráží mě spíš to, jak tyto vlastnosti generalizuje. Konkrétně: "Z myší mám jako každá žena panickou hrůzu…" - tak to jsem asi chlap jak koleno! Inu, i lékaři jsou jen lidé a mohli se dvacet let chybně domnívat, že jsem dívka. Já se nemusím při bouřce nikomu schovávat pod košili a utíkat před myší už vůbec ne, vždyť jsem si je chovala v klecích! Hlodavci obecně mi vůbec nevadí, naopak. Buď jsem já chlap, anebo je autor zaprděný šovinista…
K formálním nedostatkům bych snad ani moc neměla, jen to, že každá druhá přímá řeč je uvozena slovem POSLYŠ. To také začne pomalu, ale jistě lézt na nervy.

Na závěr…
Dílo jako celek stojí za omaštěný prd a jeho čtení je naprostá ztráta času. Stále jsem se snažila najít v něm něco, na co se autor snaží poukázat, ale našla jsem leda to, že opravdová láska hory přenáší (a zejména Šumavu!), tedy že dva milující lidé spolu vydrží i peklíčko v podobě přechodu z Prahy do šumavské vesničky. To je však velmi slabá myšlenka, navíc silně idealistická, s realitou má společného jen velmi málo, jestli vůbec něco. Pár, který po čtyřech letech vztahu cukruje fistulí a žena, která nemyslí na nic jiného než na to, jak strašně miluje svého partnera, je asi Otčenáškovým ideálem, bohužel, jak už tomu v případě ideálů bývá, naprosto nereálným.
Literatura by nás měla seznámit s fakty, ať už dějinnými (stalinismu, holocaust etc…) nebo společenskými (sociální patologie…). Měla by na něco upozorňovat, čtenář se má po přečtení nad něčím zamyslet nebo být "zas o něco chytřejší". Psychické pochody a myšlenky jsou samozřejmě také důležité, jinak by neexistovaly psychologické romány či romány existenciální. Mnoho lidí argumentuje, že oddechová literatura nemusí přinášet ani fakt, ani myšlenku nebo podnět pro zamyšlení, jak často činí právě zmíněné psychologické a existenciální díla. Prý je to čistě oddechová literatura - a já mám ohledně tohoto typu literatury dvě otázky: Je adekvátní považovat takovou literaturu za klenot české literatury? Mají se o ní učit studenti na středních školách, když je to z hlediska přínosu vlastně kýč, ne-li brak?
Hodnocení:
Je mi líto, ale z 10 bodů si Když v ráji pršelo zaslouží všehovšudy pouhé 2…