Just LIVE like there was no tomorrow!!

Září 2010

Jak se (ne)má mé studium

30. září 2010 v 16:43 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Ve středu mi začal semestr - konec legrace, děcka, jde se do školičky, do školy! Kdybych to měla rozepisovat, budu tady do rána, ale to si nemůžu dovolit, protože musím zpracovat stručnou esej na téma fotografie. Žůžo. Ne, že bych na ten předmět vůbec nebyla zapsaná a SIS mi nehlásil, že kapacita jest naplněna, ale budiž...

Dojmy?

@ spolustudenti - jsou naprosto bezkonkurenčně jedineční bezkonkurenčníci (ťuk, ťuk na stůl! Aby jim to tak vydrželo, než mě vyhodí...)

@ profesoří - kus od kusu, jinak řečeno, jeden sází vtípek za vtipem, druhý by mě klidně usoužil nudou a na jeho přednáškách budu zaručeně spát... ale poznala jsem jich moc málo na to, abych mohla vyvodit nějaký obecný profesorský profil

@ studium - je to v prdeli...

@ organizace - když zrovna funguje studijní oddělení a oddělení správy SISu, jde to... ale zatím nefungje ani jedno

Dále se také osvědčilo několik starších postřehů, jako třeba to, že České dráhy mají opravdy vždy času dost, a to úplně na všechno, včetně hlášení o výlukách. Další potvrzený zasunutý posřeh je: do Prahy bez peněz nelez, což je pro studenta s hurikánem v peněžence velmi nelehký úkol.
A nebyla bych to já, kdybych neměla problém. Vlastně průser. Nebo spíš průser i problém najednou. Zkrátka: problém + průser = JÁ
Tedy nepřekvapuje mě, že se mi podařilo něco pokurvit, se mnou je vždycky nějaký problém, spíš mě překvapuje, že tak brzy?? To mi ten semestr hezky začíná.
Jo a mimo to jsem si zřejmě svým nočním cestováním Slaný - Kladno - Praha uhnala parádní rýmu a jako bonus kolosálně nateklé uzliny. Tedy noční akce za to stály, ale neustále kýchání a troubení do výkladu přednášejícího mne maximálně otravuje. A dokonce to irituje i přednášejícího a spoluposluchače... a to můžou být rádi, že narozdíl ode mě nemají celý den zalehlé uši a nemluví směšně hlasite!

To bude pravděpodobně vše, co jsem chtěla oznámit... ehh.. ještěže se nekontrluje absence, dokud nejsme řádně zapsaní.. tedy doufám :D bože já su taký lempl!

... ale může být hůř

22. září 2010 v 16:14 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Stav: multifunkčně disfunkční
Nálada: lehce stoupla nad bod mrazu, dále pouze stagnuje
Vyhlídky: nic moc

Takže asi takto to se mnou vypadá, avšak je to mnohem, mnohem lepší, než jak tomu bylo ani ne před dvěma dny, kdy jsem brečela rozbulela ségře do telefonu, a než v sobotu, kterou kompletně prořvala a částečně prospala (on takový ustavičný brek umí pořádně vyčerpat... jo a bolí z toho hlava - ponaučení? NEBREČTE, stejně to nepomáhá...)

Původně jsem se domnívala, že bude nejlepší, když o tom nikomu nic neřeknu a budu dělat, jakože je všechno v normálu. Ale pak mi déšlo, že by o vůči mému okolí vůbec nebylo fér. Mají právo vědět, co se mnou je, proč nejim, proč se v noci převaluju, proč se často zaseknu a vůbec nevnímám. Vždyť já bych taky chtěla vědět, co se děje, kdyby na tom byl někdo podobně. Kromě toho není důvod to všechno zatajovat, protože (díkybohu) se v mém okolí nevyskytují žádní idioti, kteří se by se mi kvůli mým problémům začali vyhýbat nebo to prostě nebyli schopni akceptovat. Takže jsem se začala otužovat a vědí už to snad všichni, které jsem od dané chvíle viděla. Výsledek? Je to lepší :) než nastoupím do školy, dám se snad dohromady úplně.
Nejvíc fajn na tom je nejen to, že se na mě nkdo nedívá jako na socku, ale také to, že všichni věří, že tento časově poněkud ,,nabitější" první akademický rok zvládnu tak jako tak:)

Co mě na celé záležitosti mrzí nejvíc je především fakt, že mi táta lhal. Vlastěn lhal nám všem. A to všechno, aby mě, sestru i mámu nějakým způsobem ušetřil stresu, strachu nebo jakékoli jiné záporné emoce. Snad si neuvědomil, že tím zatajováním to všechno ještě umocnil. A neuvědomil si pravděpodobně ani to, že téměř dvacetiletou dceru už před jistými věcmi prostě chránit nemá. Jinak řečeno, už jsem snad dost velké ovoce do Jogobelly na to, abych se uměla vyrovnat s tím, že je táta nemocný a že máme finanční problémy. Probůh, není mi patnáct!! Jsem dospělá a k takovým věcem se tak už musím stavět - jako dospělá. Navíc bych si toho stejně jednou všimla, vlastně by to ani jinak nešlo, kdyby jednoho dne přišli naši s tím, že se stěhujeme zpátky do bytu a musím ukončit vysokou, protože to finančně neutáhnou - není lepší tomu všemu nějak předejít?
Přdstava, že kvůli prachům budu muset seknout s žurnou, je snad ještě horší než ta, že bydlím v tom zaplivaném sídláku plném hnědočechů.
Strach, nejistota... ale UK nepustím, i kdybych si měla vydělávat u tyče. Samozřejmě mi v této situaci nezbývá, než si najít práci a po škole, nejlépe o víkendech, chodit pěkně vydělávat. Také nemám jinou možnost, než dostat prospěchové stipendium - takže můj první semestr a nejspíš celý první akademický rok bude vypadat takto: práce, studium, práce, studium, práce, možná občas spánek a zase studium, práce, studium... A to je ještě poměrně ideální představa, pokud totiž práci, kde by akceptovali můj narvaný rozvrh, nenajdu, jsem teprve v pr... Pokud nebudou chtít někde prodavačku, administrativní výpomoc nebo pingla, budu si asi muset namluvit kýbl, hadr, natáhnout si gumové rukavičky a chodit večer šůrovat na nádraží. Ale nikdo mi nesliboval, že můj život bude jednoduchý, procházce po růžovém sadu podobný počin.

Dnešní vejlet do Prahx samozřejmě úplně zbytečně, možná by stačilo říct: protože České dráhy. Samosebou výluka, o níž jsem se dozvěděla až ráno. Jízdní řády náhradní autobusové dopravy nikde, před budovou tři prdele nepopsaných prázdných busů. Díky komplikacím s náhradní dopravou jsem dorazila do hlavního města o hodinku a půl později, přičemž na studijnim už pochopitelně nikdo nebyl. Rozhodla jsem se, že půjdu alespon pro tu lítačku, když na ubytovací stipendium žádost nedostanu a potvrzení o studiu taktéž. Paní se na mého ISICa tvářila divně a když konečně připustila, že ISIC naší univerzity na vydání studentského kuponu vystačí, nakonec stejně prohlásila: ,,Kupon si můžete ale zakoupit nejdřív týden před začátkem platnosti."
Mám jentakový pocit nebo si ze mě Dopravní podnik hlavního města Prahy dělá bžundu? K naprosté dokonalosti se mi ještě vybil telefon...
Tak tedy, Praho, a domani!

A co? Mohlo být ještě hůř...

Jdu rozeslat životopis na pár dalších adres potenciálních zaměstnavatelů. Jo a musím si zopáknout italštinu, když jsem ji v tom životopise tak aktivně uvedla :)
Mějte se lépe než já a nezapomeňte - NEBREČTE, vždycky může být ještě hůř!!

La famiglia italiana

17. září 2010 v 18:23 | P. Bloody |  Vita mia in parole

... aneb jak přicházíme o tatínky

Kolikrát za svůj život jsem děkovala vráně, že mě šoupla do úplné rodiny, kolikrát jsem děkovala za svého tátu a svým způsobem i za mámu, ačkoli to někdy stálo (a stojí) za prd. Jednozačně nesčetněkrát. Zároveň jsem mnohokrát obdivovala tátu, že dokáže s takovou necitlivou, závistivou a uječenou drbnou zůstat. Tohle asi vyznělo krapet papánkovsky, jakoby psal tatínkův mazánek, ale není to pravda. Taky to může vypadat, že nemám mámu ráda, ale ani to není pravda. Sice nepatřím mezi ty, pro než je máma vrba a opora a vesele všude vytrubují, že mají nejlepčí mamču na světě. Naštěstí ale nepatřím ani mezi ty, kteří ve své mámě vidí někoho naprosto neomylného a poslechnou ji na slovo, ačkoli na oko tvrdí, že máma jim akorát do všeho kecá, přitom nejsou schopni si bez ní koupit ponožky. Ale, pardon, odbočila jsem...

Zkrátka a dobře si uvědomuju máminy špatné vlastnosti a postupem času i chyby, kterých se na mně, coby na dítěti, dopustila svou úžasně filozoficky promyšlenou výchovou. Čímž nepopírám tátovy stinné stránky, jsem si jich vědoma stejně dobře jako svých, protože jsem jich plno zdědila. Každopádně je táta ten z rodičů, který je mi bližší. O to hůř snáším, když ho máma obviňuje z něčeho, co zcela evidentně nezpůsobil on, nýbrž ona, jenže ona je tak slabá a úskočná, že je pro ni phodlnější (a hlavně schůdnější) hodit to na druhého. Ovšem můj táta není typický český povaleč dřepící s lahváčem u fotbalových přenosů a prdící do křesla. O takové tupé hovado se dají meče lámat, ale o mého tátu? Těžko. Je citlivej, jakákoli nepohoda se na něm obtiskne a výčitky, ty ještě víc. Vidím na něm, že je mimo, špatně jí, blbě spí, za celý den napromluví, natož aby se zasmál. A mě to ale děsně sere, kurva drát!! Nafackovala bych mámě za to, jak se k němu chová, i když jasně ví, jak na tom je. On nebude křičet, nebude čeřit vodu, protože on není ten typ, co vyhledává a živí konflikty, radši bude tiše čekat, až se bouřka přežene (díky bohu, tohle jsem nezdědila... bohužel, jsem v tomhle po mámě:( ). Ale jak dlouho se bude přehánět? Jak dlouho bude tohoo člověka ničit?
Nejhorší na tom všem je, že já tím trpím stejně. Mám chuť rozdávat rány sekerou, když vidím tátu smutnýho, ale nemůžu absolutně nic dělat. Ano, mohla bych mámě nafackovat, seřvat ji a udělat jí takové divadýlko, že by se jí o tom i zdálo. Ale neudělám to, protože přesně vím, k čemu by to vedlo - všechno by bylo ještě o 100% horší.
Snad kdyby se rozvedli, kdyby se na to věčný deptání táta vykašlal a žili by každý zvlášt, všechny tyhle máminy pravidelné excesy by vzaly za své. Možná by si taky uvědomila, koho vlastně měla doma. Dříče, dobráka, inteligentního a zodpovědného tátu, který nikdy nezapomínal na narozeniny ani výročí, jezdil pro ni na cvičení a někdy do práce. Snášel ty její slepičí sjezdy kamarádek a nakupoval se mnou školní potřeby. Můj táta nechodí na jedno, můj táta má totiž mozek, ne jen z piva kostku. Nečučí na fotbal ani na stupidní seriály a je asi jediný člověk, který je ochotný se mnou vést hodinové rozhhovory na téma funkce médií ve společnosti nebo literatura versus kinematografie - toho by asi plno jiných pánů tátovy generace schopno nebylo (o té mé generaci radši ani nemluvě). Dokonce s mámou navštěvoval všechny ty příšerně stejné zámky, byla schopná nás vláčet klidně na 4 denně, všude ty stejně nudné obrazy, stejné šperkovnice s tajnými zásuvkami a... no, jak jistě vidno, mé matce se naprosto nevídaně rychlým a spolehlivým způsobem podařilo znechutit české památky již v době prepubertální (ale choďte si na 4 zámky denně celý týden, přátelé...). A zrovna dějiny mě vždycky zajímaly.. ale není nad výchovné postupy mé máti. Chtěla bych vidět jiného chlapa tátova věku a jeho (technického) vzdělání, který by toto absolvoval. Strojař obdivuje barokní fresky... k popukání. Vím naprosto přesně, že se ten chudák nudil ještě ukrutněji než já. Já to však, narozdíl od něj, dávala dost jasně najevo (a zůstalo mi to do teď...).

Ač bude tato věta vypadat asi hodně tropicky, stojím si za ní...

Dám půl království a Sáru za ženu tomu, kdo mé rodiče rozvede!! Cokoli, jen ať se táta zase směje... Jinak si jednoho dne asi vážně zajdu pro sekyru..

Já jsem soudce, kdo je víc?

12. září 2010 v 14:16 | P. Bloody |  Mýma očima..
Brněnská vláda zasahuje!! Všichni hlavy dolu, přikrčit hřbety a držet huby - tak nějak si to pravděpodobně ústavní soudci představují. A ono nám nakonec nic jiného nezbyde, rozhodnutí Ústavního soudu se zkrátka musí respektovat. Jakmile jde právní předpis proti Ústavě ČR, nišich 15 slavných ústavních soudců zavelí, dupne si a nazdar bazar. V podlední době se Ústavní soud vůbec velmi často ukazuje a vystrkuje růžky. Když zakázal pánům poslancům hopkat z jedné nory do druhé, nezávislí do strany a naopak, pohrozil ukazovákem ve správný čas a mám dojem, že s jeho zamítnutím těchto manýrů nelze, než souhlasit. Ovšem nyní...

Soudcovské platy měly být sníženy o 4%, stejně jako platy státních zaměstnanců. Ale nestane se tak, jelikož brněnské vládě se to nelíbí. Což je na druhou stranu celkem pochopitelné, hasičům se to třeba konkrétně také nelíbí a co teprve státním úředníkům! Ale ti mají velkou smůlu - nemají Ústavní hasičárnu nebo úřadovnu, která by na zákonodárce udělala dlouhý nos a poslala je i s celým snižováním do patřičných míst.
Takže zatímco snížení platu soudcům rovná se porušení Ústavy, snížení platů všech státních zaměstnanců, včetně sociálních pracovníků, kteří sotva vyjdou s penězi, nebo hasičů, jejichž povolání je jedno z nejnebezpečnějších vůbec, je v naprostém pořádku?
Milí páni soudci a paní soudkyně, ukažte mi, kde se v Ústavě uvádí, že vaše platy nesmí být nikdy sníženy, protože mně na střední škole tuto skutečnost zatajili. To jen tak na okraj. Mnohem víc mě trápí to, že ačkoli soudní moc je zcela nezávislá, soudce krmí kdo? Státní rozpočet (a úplatky, úplatky a možná také úplatky, že?). Vysvětlete mi tedy, jak nezávislá tato moc doopravdy je? Podle mého názoru to zas tak horké nebude, když ji živí daňoví poplatníci stejně jako učitele na státních školách. Avšak i s touto pochybnou nezávislostí jsou vynalézaví soudci schopni operovat ve svůj prospěch! Inu, shrňme si argumenty Ústavního soudu:
  • Vysoké platy mají podpořit nezávislost soudců. To je snad zlý sen. Takže jinak vyloženo a řečeno - když mi nedáš 40 000, holt si přilepším úplatečkem. Milý Ústavní soude, tohle snad nemůžete myslet vážně! Na podobné argumenty jste se nemuseli tak dlouho mořit studiem a praxí! Soudce má rozhodovat podle zákona a vlastního svědomí, nestranně. Když někdo to svědomí má, bude je mít i tehdy, kdy bude dostávat 15 000 hrubého nebo 50 000. Odkdy je, krucinál, nestrannost podmíněna údajem na výplatní pásce?

  • Platy jsou kompenzací za to, že soudci se nesmí profesně sdružovat, vykonávat veřejnou funkci, stávkovat. Ach, ano. Těžký je ten život soudcovský, že? Každé povolání má svá pro a proti. S tím, že holt nebudete mít profesní komoru, jste museli počítat, když jste se soudci chtěli stát a posléze se jimi stali! Hasiči zase musí počítat s tím, že na ně občas může spadnout ohořelý strom, policista sem tam dostane přes hubu (dnes už dostávají po hubě dokonce i saniťáci a zasahující lékaři!) nebo jej vyšinutý zločinec postřelí ilegálně drženou zbraní, no a učitel se musí smířit s tím, že mu nějaký student třeba posadí na hlavu odpadkový koš. Prostě nic není bez chyby. Právo na stávku soudci nemají zcela logicky, při rychlosti naší současné justice je představa stávky naprosto destruktivní. Kromě toho třeba novináři veřejnoprávních médií stávkovat také nesmí. Co se odborových organizací týče, nechápu, nač by soudcům byly, vždyť mají v Brně vládu...
Ústavní soud si udělal vroubek u pana prezidenta (už po několikáté) i u státních zaměstnanců, kteří teď možná budovu Ústavního soudu zavalí rajčatovým protlakem nebo z ní učiní obří omeletu. Nakonec je jedno, jestli se Ústavní soud bude koupat v rajčatech nebo ve vejcích, protože ti, kdo jsou jeho duší, budou nadále brát hříšné platy tak jako tak.
Bravo! Takže máme další skupinu ve státě, která si může své platy diktovat. První jsou posranci..ehh, poslanci, samozřejmě, a druzí soudci. Krucinál, nechce někdo udělat menší ,,vládičku" i ze Syndikátu novinářů ČR...? Že bych si svůj příjem v budoucnu také odhlasovala nebo nezávisle ospravedlnila.

Ústavní soud nám dal jasně najevo, že si můžeme chtít šetřit jak chceme a kde chceme, avšak oni že v tom nejedou. Ale když jde jejich plat (který je někdy i trojnásobek průměrného platu) ze státního rozpočtu, kdo jim na něj přispívá? Soukromý sektor i státní zaměstnanci, kteří teď budou mít třeba problém i se splátkou nájmu. A soudci? Ti budou všem knihovníkům, státním policistům, hasičům, pošťákům a úředníkům vesele mávat ze svých parádních aut.

Vaše nas*aná a protisoudní P. Bloody

Normální lidi mě děsí!!

10. září 2010 v 12:54 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Jestli mě někdo chce urazit a vyděsit zároveň, nechť prohlásí, že jsem normální! Divné? Ale kdepak, to, co je dnes normální, je vlastně otřesný, nesnesitelný a přííšerně podprůměrný! Čimž chci upozornit na to, že význam slova normální/běžný v 21.století neznamená totéž, co naleznete pod tímto pojmem ve slovníku. V Oxfordském slovníku je u výrazu normal napsáno: 1. conforming to a standard; regular, usual, typical; 2. free from mental or emotional disorder - což zní samo o sobě také docela děsivě, nicméně je to jen velmi obecný výklad.

Já jsem toho názoru, že všechno, co je normální, je nebezpečné právě z toho důvodu, že je to standardní. Nad normálními lidmi nebo věcmi nemá smysl se pozastavovat. Jsou zkrátka běžně a obvykle si vyskytující. Avšak i výraz normální si prošel vývojem, stejně jako společnost. Ti normální a typical ones se vyvíjí současně s ní. 

Takhle vidím já dnešní normalcy/normality, prostě, jak vypadá normální člověk?


N - neochotný - proč být k druhým ochotný a vstřícný, když má dost práce sám na sobě?

O - obézní či alespoň oplácaný - to je dnes také zcela běžný jen u pohodlně žijícího obyvatelstva

R - růžovo-zahradový - tento jev se týká pouze naší skromné republičky, je pro ni však více než typický. Každý průměrný, typický a normální občan zasedá večer k televizi, aby zhlédl další epizodu nejstupidějšího seriálu galaxie

M - mentálně vyšinutý - absolvent soukromých škol (popřípadě práv na Západočeské univerzitě), živící se zásadně protekčně, neschopný přiznat vlastní neschopnost

Á - áááábsolutně delikátní, přeci..

L - líný - (souvisí s bodem obézní), vozící si prdel v autě, vysedávající v hospodě u piva, živící se fast foodem a jinými blivajzy, neschopen ujít za den více jak jeden kilometr bez náběhu na infarkt

N - nudný -  nezajímavý, bez názoru, smyslu pro humor a jakékoli (i sebemenší) dávky sebekritiky

Í - Íkaros - lépe řečeno ten, kdo chce víc, než na co má. Když se Íkaros tolik natahoval po zlatavém Slunci, rozpustil se mu vosk držící pohromadě jeho křídla a milý Íkaros zahučel do velké louže, v jejíchž vlnách jeho příběh skončil. Jeho jednání se normalitě blíží opravdu velmi... jen tím koncem si nejsem příliš jistá...



Takže tolik o normálních lidech, o normalitě lidské společnosti 21.století... Taky vás tak děsí??

Nebojím se být nenormální, ale mám hrůzu z toho, že budu jednou normální!!

Cosi, jaksi...

7. září 2010 v 15:51 | P. Bloody |  Moje dílka
Tento obrázek jsem vyštrachala mezi starými papíry a sešity.. pravděpodobně vznikl během nudné hodiny matiky nebo fyziky na základní škole.. takže v době prehistorické :D

??
Mnoho jeho obrazových vrstevníků skončilo v modrém smetoboxu na konci naší ulice, ale tnto jsem ještě zachovala. Připadal mi zajímavější a více spontánní než ostatní. Hned dva motivy černé magie najednou stojící na rtech? Proč na rtech? A proč je ta pusa pootevřená... taky by mě docela zajímalo, co mě vedlo k tomu, napsat svůj pseudonym právě do těch úst.. To už se asi nedozvím, každopádně obrázek zachovám, třebas si jednou vzpomenu:)

AK(SČ)

4. září 2010 v 20:25 | P. Bloody |  Mýma očima..
Ach, ano. I já jsem se pustila do mnohokrát skloňovaného a propíraného Autorského klubu.
Narozdíl od horkých hlav typu LadyVanilka a spol. se však nehodlám navážet do ,,autorské obce" (když může být obec akademická, proč ne autorská...), tedy členstva, nýbrž do pravidel, struktury a vůbec takové obecné filozofie vedení AK.

Co přesně mě zaráží, jsou ,,lehce" pošahaná pravidla. Tak třeba:
  • zdroj či autor k ilustračnímu obrázku textu - co takhle uvést jen autora? Uvádění webové cesty k obrázku je beztak kravina, většinu obrázků stejně nestáhnete na stránkách autora, ale například ze stránek, kde byl též použit jako ilustrace. K čemu to potom je dobré? Když uvedeme autora, bude možná etičtější. A pokud autora neznáme, tak nic nenaděláme - říkám já. Ale Klub tvrdí - tak obrázek nepoužijeme! Kdo si toto odhlasoval, nemůže to mít v hlavě v pořádku. (Je to beztak jen takové klišé - oficiálně k uvedení cizího výtvoru musíme mít svolení autora...)

  • Žádné krátké texty! V tomto případě by se kupříkladu moje rubrika (Ne)konkrétní postřehy a komentáře nechytala, protože články v ní zařazené jsou krátké... leč autorské! Chápu, že povídání o novém designu a o tom, že nevím, co psát, jsou kravina - avšak nejsou autorské? Jsou. Krom toho mám zato, že občas je nějakého krátkého oznámení o dvou větách zkrátka a prostě třeba. Oznámit odchod (ano, drahé vedení, čtenáře nezajímají jenom názory autora, ale i to, jak se to s blogem bude mít. Když douhou dobu nic nepřibude, asi už se na blog nebudu tak často dívat a po čase už ho nejspíš vynechám úplně. Když autor oznámí, že jede do paďous, alespoň mě uvědomí o tom, že blog bude fungov at i nadále, jen má na pár týdnů dovolenou.. ale já možná nespadám do vašich představ průměrného čtenáře...), technické problémy.. a jak se o tom má člověk rozepisovat na tři odstavce??

  • cizí texty?? Co tím, kurňa, myslíte? Že když stáhnu cizí článek a budu jej vydávat za svůj, tak nemohu do Autorského klubu?? FAKT????........:D:D můj ty světe.. Ale teď k tédruhé stránce věci - jakmile uvedu na blogu třeba báseň od M. J. Lermontova a jasně napíši, že autorem nejsem já, nýbrž již mrtvý romantický ruský básník, je to také špatně, protože jsem jeho verše ,,neokořenila" svou myšlenkou? Zapojte mozky! Nešíříme cizí výtvor proto, abychom si jej přivlastnili, ale proto, aby se dílo dostalo do povědomí lidí, abychom na něj upozornili i ostatní! (navíc, od několik desítek let zemřelého Michaijla Jurjeviče už svolení k zveřejnění jeho básně nedostanu, a to ani kdybych se na hlavu stavěla) Ano, asi to není autorské, ale když k básni napíšu ,,Tahle báseň je překrásnou ukázkou uské romantické poezie, poukazuje na rozpolcenost autora mezi snem o světě a skutečností..." tak už to bude autorské? O nic víc ani o nic míň, že? Úvodem či komentářem si cizí dílo nepřivlastním, ,,neautorizuji" jej tím! Takže pokud je to neutorské bez ,,okořenění", je to stejně neautorské i s ,,okořeněním"! A to ať se jedná o texty, citáty či videa z youtube!
Co dalšího mě pobavilo na manýrech vedení (nebo zkrátka osob zodpovědných za fungování Autorského klubu), je kupříkladu uvádění odkazů v rámci článků na klubovém blogu v ,,přijímacím řízení" - přijatí zde odkaz na blog mají, nepřijatí nikoli. V komentářích se na tuto záležitost jakýsi/jakási  bloger/blogerka optal/a. Odpověď zněla, že propagovat budou přece jedině své lidi. Řekla bych: své ovečky strkáme kupředu, ti zbylí, kteří nejsou dost autorští (ačkoli se často jedná pouze o to, že třeba videa z youtube nejsou dostatečně ,,okořeněna" a podobné hovadiny), ať zůstanou hezky v utajení, na hanbě, protože jsou e-e! No, nepřípomíná vám to chování Komunistické strany Československa v letech (díkybohu) minulých?

Další zajímavost je, že rozhovory na Srdci blogu se uskutečňují tak, že z příhlášených zájemců kdosi (snad tajemník předsedy strany??) vybírá ty nejzajímavější. I na výběr blogerů k rozhovorům padla v komnetářích pod jedním z nich otázka. Odpověď opět ála vláda jedné strany - výběr těch nejzajímavějších ano, ale pouze z členů AK(SČ),. Jinými slovy - nejsi v AK? Pak nemůžeš být dost zajímavý pro rozhovor! Ach, jak stranické! Autorský klub se snaží své členy co možná nejvíce propagovat - a ať si tak činí, má sloupec jako kráva na titulce, propaguje si ovečky na svém blogu. To by snad mohlo stačit, ne? Srdce blogu by mělo být věnováno všem zajímavým a smysluplným blogům, nehledě na to, kdo je ve straně a kdo ne! Tedy vlastně v Klubu, pardon..
Ale to zase ne, když už se má v tomto systému učinit výjimka, tak si k rozhovoru tajemník předsedy.. ježíš, zkrátka někdo vybere dvě školou povinné holky, jejichž blogy (a odpovědi na otázky) člověka s IQ nad 50 rozpláčou. No hotoví straníci - ještě řekněte, že ne! Ti taky prosazovali ,,svoje lidi", kteří se pak měli dobře, a ti ostatní byli ostuda, protože nešli do strany... a když už protežovali někoho jinýho, byl to vždycky kiks jak jelito...

Snad moje přirovnání Autorského klubu ke KSČ nikoho nepohorší, berte to s nadsázkou, cílem nebylo se někoho dotknout, pouze si rýpnout do AK, který byl založen, aby oddělil blogy s myšlenkou a (alespoň minimálně) inteligentním obsahem od těch pixelkových příšer s alibistickýma fotenkama autorek a s fotorománky.. a přitom nastavil pravidla, která jsou mnohdy vážně na hlavu postavená.. ale o tom už jsem psala.

Tak tedy, ať žije strana.. teda, ne. Klub ať žije... :P

V hlavní roli Brno

1. září 2010 v 14:26 | P. Bloody |  Nezařazeno
Krvavá se vrátila z brněnského víkendu, který byl prošpikovaný samou lepší zábavou a zážitky. Co je ovšem nejpodstatnější, je to, že mě Brno naprosto dostalo! Teď nečekejte opěvování Špilasu alias Špilberku - toho už bylo napsáno stohy, ale Špilberk není Brno, stejně jako Praha není Staromák s Orlojem, lidi zlatý! Město by nebylo městem, kdyby v něm nebyli lidé, kdyby jím neproudila žádná energie. A Brno je energie plné, takže kromě toho, že je krásné (ať se teď Pražáci třeba poserou), je přívětivé a hrozně uklidňující - tedy z mého pohledu. Pravda je ta, že jsem do toho Brna tak trochu utekla -  před sebou i před negativně se ksichtícím Kladnem. Brněnské obyvatelstvo se  kladenskému podobá jen tím, že se pdobně obléká, ale narozdíl od zdejších lidí se to na vás dokonce i usměje a narozdíl od pražských ulic se tady mluví taky česky (ano, prosím, v centru! I když v Brně se, myslím, používá češtější výraz - střed).

Honza s Mončou, kteří si mě vzali pod průvodcovská křídla, mě brali na všemožná místa a akce, večer jsem padala jako podťatá už kolem osmé hodiny :D nicméně Brno (a okolí) a Moraváci si mě získali :)
V pátek, když jsem dorazila, příšerně močilo, ale vážně děsně. Uklidnilo se to až k večeru, a tak jsme teple oblečeni a vybaveni deštníky vyrazili s Honzou do města. Byla jsem jak malé děcko z Kotěhůlek, které někdo zavedl do Las Vegas, anebo, jak říkal Honza, jako japonský turista - tedy na všechno jsem se dychtivě vrhala s foťákem a nadšeným "Jůů!"
Když jsem začínala mít problém s baterkou ve foťáku, který nebyl připraven na takový zápřah, vrtěl Honza hlavou a povidal: ,,Tohle v Praze taky nemáte?" - těžko vysvětlovat, že ač milovnice Prahy, častodojížděč a budoucí student FSV UK v Praze, prostě v Praze nebydlím, to za prvé, a za druhé - Praha je od Kladna vzdálena mizerných 30km, takže kdybych její historické centrum a přilehlé části neznala, byla by to ostuda. Zkrátka, naše hlavní město zbožňuju celou svou srdeční kapacitou, ale není pro mě nic nového, jsem tam pořád, kdežto do Brna se jako ,,Prahocentrista" moc často nedostanu, že... :)
Objekt mého největšího zájmu byla samozřejmě Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, zdárný konkurent Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Když jsem si Brno procházela už potřetí a zamilovaně si prohlíželo jeho kouzelné křivky, dost mě ty Scio testy zamrzely, ale bohužel, moravská studia se odkládají na dobu neurčitou, P. Bloody bude novinařit v Praze na univerzitě tatíčka vlasti, univerzita prezidenta osvoboditele je holt pasé.

Fakulta sociálních studií MU v Brně
...tady ji máte, Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, bohužel nikoli v celé kráse, ale pouze částečné, neboť tak úžasný foťák, který by ji zabral s odstupem celou a ještěk tomu v přijatelné kvalitě, fakt nemám..

Den druhý se vyrazilo opět do středu města (ale tentokrát šalinou č. 9), abych mohla vyfotit i to, co předešlý den foťák neutáhl - tedy spíš baterie. Zatímco v Praze, i když fotíte třeba psí lejno, si vás nikdo ani nevšimne, natož aby se za vámi ohlédl, v Brně to funguje jinak. Při fotografování vchodu do budovy Janáčkovy akademie múzických umění se za mnou otáčelo několik krků, na nichž seděly hlavy s vykulenýma očima, ve kterých se dalo číst: ,,Co to, probůh, dělá?" nebo ,,Ona se zbláznila!" Inu, jiný kraj, jiný mrav, že...
Mé pozornosti (nebo spíš čočce foťáku) neušel ani Ústavní soud ČR, o němž jsem slýchala celé čtyry roky na střední hotové romány, (někdy se dost často podobaly ódám) ale za celou tu dobu jsem jej ani jedinkrát nespatřila. Stejný osud čekal i na Nejvyšší správní soud (jako pro absolventa veřejné správy by pro mne byla neomalenost jej ignorovat).

Ústavni soud ČR
...To je, prosím pěkně, ona instituce, která chrání ústavu a v případě jejího ohrožení ma za úkol nakopat naše zákonodárce pořádně do zadnic - samozřejmě v rámci justiční etiky :)

Odpoledne jsme nasedli všici tři do auta a vesele se kodrcali do Rosic, kde probíhal rytířský turnaj, tuším, že to byl již desátý ročník. Lidé v kostýmech byli neodolatelní, stejně jako placky, kokosové suky a žu-žu, jež byly  k dostání na dobovém jarmarku. Avšak vrcholem bylo samozřejmě rytířské utkání, řekla bych taková malá rytířská Olympiáda na koních, hrozně krásných koních. Především pan moderátor celé této rytířské ,,pranice" byl borec, bez něj by to asi takový zažitek nebyl, protože jeho hlody a připomínky celý dojem ještě umocnily.
Bohužel, Krvavá si zapomněla foťák, takže zdokumentovaného nemá nic.

Nedělní program byl asi nejnarvanější. Ráno se razilo do Moravského krasu, konkrétně do Punkevích jeskyní, na dno Macochy a plavbu v lodičce po řece Punkvě v objetí krápníkových útvarů a za černo-humoristického komentáře pana průvodce. Roztomilý pán, tedy až do chvíle, kdy naši polští spolunávštěvníci i předs vyslovený zákaz počaly během plavby fotografovat a blesky šlehaly na všechny strany - to začal poměrně slušně řvát :D
Po prohlídce jsme pospíchali na hrad Veveří, který je sice krásný, ale díky aktivitám stavařů z VUT  v Brně a lesnickým učňům (o německé armádě, která hrad během války obývala, nemluvě) dost pochroumaný.
Dále mě čekala cesta na Špilas, kterou jsem prostě musela absolvovat, abych nebyla zu úplného ignoranta, ačkoli je fakt, že typické znaky Brna (viz. desetikoruna) mě nepřitahovaly zdaleka tolik, jako města samo o sobě. Využila jsem rozhlednu, čímž se rozumí to, že jsme u každého okna strávili minimálně pět minut, kdy Honza zabodával prst do vzduchu a ukazoval, kde co je, kudy jsme jeli anebo procházeli (a já úúplě sama poznala FSS! A Petrov.. ale přiznávám, že to není nikterak složité:D).
Po vyslechnutí zvonkohry nacházející se v protorech hradu Špilberk jsme milý hrad opustili a zamířili na sídliště Lesná, kde mě Honza a jeho úžasná babička ubytovali. Byla jsem úplně hotová, usnula jsem jak mimino! Objevování krás brněnského okolí a Brna samotného dá člověku docela zabrat!

Petrof
...Ne, dámy a pánové, to vážně není Svatovítská katedrála, přesuňte se o cca. 250 km na jihovýchod naší republiky. Toto je Petrov situovaný kousek pod Špilasem.. tedy vlastně  Špilberkem..-

A dnes slavoslavný návrat do zaplivaného Středočeského kraje, který nemá svou univerzitu (díky bohu..) a jehož hejtman nás má všechny hrozně Rath. Tedy nebyl to přímý návrat, sice jsme projeli Kolínem, ale pokračovali do Prahy, hezky zpříma a zvesele na hlavní nádraží, z něhož spoje do Kladna nejezdí, takže po výstupu z InterCity Brno-Praha jsem si to šinula na Masarykovo nádraží, abych zjistila, že mi vláček jede až za půl hodiny.
Avšak poté, co mi pan průvodčí zkontrolvoal jízdenku a my se řítila směrem Česká Třebová-Pradubice-Praha, začalo se mi chtít strašně bulet, a taky že jsem bulila. Pan průvodčí se zeptal, jestli je všechno v pořádku, a když jsem ho přesvědčila, že ano, celý vykulený a zaskočený kupíčko poustil. Moji spolucestující byli též trochu zaražení. V Třebové přistoupila paní, které se mě zželelo, a též se starostlivě ptala, co se děje. Nenamalovaná, v mikině s tučňákem a plyšovým tygříkem na klíně jsem musela vypadat tak maximálně na 12let, takže když ze mě vypadlo ,,Já chci zpátky do Brna.", netvářila se pohoršeně, že dospělá slečna takto vyvádí.
Ale jakmile vlak zavítal do Prahy, srovnalos se to, stověžatá matička měst mne sice přivítala podmračenou oblohou, ale tomu šrumu, Příkopům (kamž jsem se zašla mrknnout, bych si zkrátila čekání na vlak) a Masarykovu nádraží, které je slepé jak patrona, se nic nevyrovná, alespoň co se balzamování duše týče (a teď se zase klidně můžou posrat Brňáci :D)

A víte co? Nechte už té trapné rivality mezi Prahou a Brnem...

brněnské červánky
...toto je foceno za Janáčkovým divadlem.. ne, není to typické brněnské panorama, ale klasika je někdy trochu nuda, ne...?