Just LIVE like there was no tomorrow!!

Září 2009

nešťastní lidé...

30. září 2009 v 19:45 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Mezilidské vztahy jsou nejnáchylnější k všemožným infekcím, virům i poruchám, jednou za čas je dobré je nechat ,,prohlédnout"!
Věřte mi...
:)


Význam rubriky

29. září 2009 v 17:18 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Založit novou rubriku tohoto rázu mě napadlo už docela dáávno předtím, než jsem se k tomu dokopala:)
A o co tu vlastně jde? Je to prosté, vážně:)
Za jeden jediný den se ve mně rodí plno myšlenek, asi jako v každém z nás. Rozdíl bude patrně v tom, že já mám potřebu je všechny nějak profiltrovat ven - a ne vždy to jde. A to právě proto, že některé z těchto myšlenek, postřehů a štiplavých poznatků jsou víc konkrétní než nekonkrétní a jejich hlasité vyřčení by se mohlo někoho ošklivě dotknout, čemuž se snažím zabránit tím, že si většinu z nich nechávám zcela a úplně pro sebe. A v tom je též problém, moje hlava by pod jejich tlakem mohla vybuchnout. Šiška už mi pomalu těžkne několik měsíců... a to je hlavním důvodem vzniku téhle trochu kousavé (ale někdy přeci jen i milé) rubriky.

Rubrika se svým obsahem bude podobat té s názvem Mýma očima - v té ale většinou myšlenku rozvíjím, obhajuji. Zde tomu tak nebude, ne tak docela. Některá prohlášení a přitroublé poznámky ujeté blondýny s tolerancí náznaku ani nelze nijak dále rozvíjet - prostě, není, co dodat!! Asi takhle:)
Často se zde pravděpodobně objeví i citace (citáty nevylučuji, ale citace spíš..) lidí z mého života, cizích lidí, mých oblíbenců ze světa hudby - zkrátka slova a prohlášení, s kterými se ztotožňuji a se kterými souhlasím nebo úplně naopak (což si nedovolím neokomentovat:D).
Důležité je především, že budu všechny tyhle malé textíčky zobecňovat, ať už jsou sebekonkrétnější.
Pokud napíšu třeba: ,,Kdo neví, že si spálí jazyk, když se napije čerstvě uvařeného čaje, je trdlo!" těsně potom, co se můj tatínek opaří, nebude to myšleno jako - Táta je pako!, nýbrž tak, že nikdo na světě nemá být příliš horké nápoje, protože jazyk si spálí každý, student, papež, úředníček, prezident i učitel svahilštiny! Kapíme?;)

Těším se, až si moje lebka uleví od té zátěže jízlivých postřehů, ale i láskyplných a šťastných zjištění (ovšem těch moc nebude jak se znám).

Tak to je asi všechno k rubrice (Ne)konkrétní postřehy a komentáře.


Vaše zatracovaná P. Bloody



Desire (for anything) KILLS!!

28. září 2009 v 14:10 | P. Bloody |  Mýma očima..
Ano, touha skutečně zabíjí (nebo alespoň ubíjí). Teď nemyslím posedlost, která je druhým stupněm touhy.

I ,,pouhá" touha sama o sobě znamená omámení jistých center v mozku, neustále na objekt touhy narážíme, ať myslíme na cokoli jiného, míváme pocit, že zešílíme, pokud to, co chceme, v nejbližší době nedostaneme.
Může se jednat o osobu, luxusní pár bot, elegantní sporťák nebo povýšení - je to jedno, protože to vyjde nastejno. Zabije vás touha po drahém oblečku, který si nemůžete dovolit a úplně stejně vás odrovná touha po někom, o kom víte, že to s ním na vztah asi nevypadá nebo vypadá, ale ne takový, jaký vy byste preferovali.
Pravidlo touhy (a tedy i její vražedná strategie) je jednoduché - toužíme po tom, co nemůžeme mít. Jakmile máte nějakou věc delší dobu a je vaše, její cena pro vás pravděpodobně klesne.
V mezilidských vztazích to povětšinou vypadá stejně - čím delší vztah je, druhý pro vás zevšední a přestanete si ho vážit (vidím na nejednom případu) - je přece samozřejmost, že tu je!
Jen se zamyslete - kolikrát, řekněme týdně, si uvědomíte, jaká je vzácnost, že máte oba rodiče naživu, sourozence, přátele...? Pokud nejste já (jakože nejste:p), nedivila bych se, kdyby ani jednou, co? Nebudu lhát - to není moc dobrý výsledek! To je špatný výsledek!
A teď na druhou stranu - kolikrát, nechme týdně, se zeširoka usmějete při pomyšlení na vaše nové zvířátko, jež jste si před pár dny přivezli domů? Jak často se dmete pýchou nad novým vymazleným autem? Samozřejmě, že velmi často - je to něco nového, je to splněná touha, ještě to není samozřejmostí, ještě to nezapadlo do běžného stereotypu života.
Takový stav je ideální - když si touhu splníte. Jenže, jak už jsem psala, toužíme ve většině případů po tom, co pro nás není zrovna snadno dostupné, proto se nám málokterá touha zřídkakdy vyplní.
S nedostupností se lidé rvou všemožnými způsoby, třeba: chci drahé auto - ukradnu ho; chci dosahnou ideálního vztahu - začnu na realitu malovat svou iluzi o tom, že vše je v nejlepším pořádku, jinými slovy udělám sama ze sebe hňupa; chci povýšení - podplatím nadřízeného, aby za všech zaměstnanců na jistém postu vybral pro vyšší pozici právě mě (to je u nás asi nejběžnější postup) nebo makám a snažím se svou pílí dokázat, že jsem nejlepší možný kandidát.
Z krádeže kouká kriminál, z iluze plyne naprostá ztráta vlastní hrdosti a tím i naší celkové ceny - což si většinou uvědomíme bohužel pozdě (ale i psychologové musí mít z čeho žít!) a korupce je také trestný čin, horší než krádež.

Touha a bezhlavý běh za ní vás může připravit o svobodu, rozum, ale také o zdraví! Bacha na to, někdy je lepší klást si nižší cíle, neprahnout po nejnovější verzi vozu s dvojspojkovým automatem, studiu na Prinstonu (nebo UK...) či po ženatym chlapovi, kterej vám OPRAVDU tak maximálně zamává!!
Pakliže se chcete odrovnat, pokračujte v té šílené honičce za vašemi tužbami... ale počítejte s (nelibými) následky...

Kdyby náhodou

27. září 2009 v 10:05 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Bude to již týden, co mě přepadla teplota neznámého původu, bolesti hlavy a k večerním hodinám teplota obvykle vystoupá až k 38°C.. je to prapodivná nemoc, protože ráno, dopoledne a vlastně i část odpoledne se cítím dobře, v pátek jsem začala trochu ,,blafat", ale to nijak nehlo s normálním stavem. Jsem schopna od 7 hodina do 17 fungovat naprosto v klidu. Ale mezi 16. a 17. hodinou začne rtuť na teploměru nemilosrdně stoupat k cifře 37 no a ve 20hodin mám těch prokletých 38°C. Tenhle teplotní proces je samozřejmě provázen únavou, bolestmi svalů... nádhera.
Ano, přecházím nemoc, riskuji zdraví svého srdce... jenže já prostě nebudu ležet celý den v posteli, když mi polovic z něj nic není, teplotu mám normální, bolesti žádné, jenom ty obří všudepřítomné uzliny mě lehce děsí.. to všechno až odpoledne. Školu mám do 12:30 a v Praze mi kurz končí v 16:00, přičemž ve vlaku si můžu klidně pospat, když mi začne teplota stoupat, lesknou se mi oči a klepu se zimou. A pak už bez tak jen sedím u noťase a makám na maturitních otázkách, tak mi řekněte, že z toho můžu umřít!! Nemůžu, že ne???? ŽE NE??
Pro ty, co mě chtěj cpát k doktorce - už na tom pracuji! Jde totiž o to, že mám brát železo, jenže já na to tak trochu přes prázdniny dlabala, takže až mi nabere krev (jakože to dělá vždycky) zjistí to a bude to pořádnej průůů....
Jináč nedostatkem železa to taky nebude, anémii mi zjistili v 11letech, dostala jsem pilulky i sirup, ale nebrala jsem celých 7let ani jedno - a žila jsem! A jak! Nemocná jsem byla naposled ve svých 13letech, proto nechápu, co má tohle znamenat??! Zrovna teď, když potřebuju bejt zdravá, čilá a svěží!

Ale můj uzlinami hrbolatý krk není důležitý. Podstatné je to, že mám ve svém parádním stavu dnes řídit. Zkoušku jsem dělala 27. srpna a od té doby jsem za volant ani nepáchla. Ve čtvrtek jsem si byla pro řidičák - a v neděi už mám řídit, prý ,,...někdy se rozjezdit musíš." ano, třeba s teplotou a nervama v pr, co?

Kdybych se zde už ode dnešního dne neukázala, znamená to, že jsem umřela za volantem, spáchala v záchvatu zoufalství sebevraždu nebo mne skolila neznámá nemoc.


Achjo, měla jsem to na tomhle světě ráda, i když někdy to stálo za jedno velký voňavý... nechce se mi takhle skoncovat:(



Snad to všechno zvládnu!!

I love, who I wanna be! Not who I AM!

22. září 2009 v 17:55 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Jak to tenkrát bylo...?
Bylo mi čerstvých 15let, nevěděla jsem, co od života přesně chci a jediné, v čem jsem se cítila silná bylo hltání anglické gramatiky, slovíček, informací o vývoji českých zemí, území celé Evropy i historické dění za ,,velkou louží". Zajímala mě politika, chtěla jsem proniknout do státního systému hlouběji - podala jsem přihlášku na studijní obor veřejná správa a těšila se, jak všemu porozumím. Zpočátku to vypadalo slibně, ale už v druhém pololetí prvního ročníku jsem tušila, že jsem se krapet netrefila. Ano, chtěla jsem vidět do správy státu, ale nikoli proto, abych se ji jen bezduše učila, respektovala nebo snad dokonce uznávala. Celé zřízení České republiky mi připadalo postavené na hlavu, politika a zejména její činitelé nestáli (a nestojí) za nic. To byl ten důvod!! Chtěla jsem vědět víc, ale ne proto, že bych se v tomhle zpitomělém oboru chtěla kdy uplatnit!
Můj skrytý (a tehdejším pubertálně postiženým mozkem špatně překodovaný) záměr byl kritizovat, ostře kritizovat vedení celé naši republiky, upozornit na zbytečně velké množství úřadů, na byrokratické platy a nesmyslný počet byrokratů vůbec. To, že většina z nich tráví pracovní dobu pařením on-line her na počítači, je již věcí známou, mnohokrát přetřásanou médii - ale jaký měl tento přetřes výsledek?! Média jsou, dalo by se říct, hlavním zprostředkovatelem svobody slova občanů (ta seriózní mám teď na mysli.. to, s kým byl zrovna viděn Leoš Mareš na kafi, nikomu příliš nepřinese ani to nikoho k ničemu nepohne - tedy kromě něho samotného, za čež se mu nemůžeme divit, bulvar.. to je svinstvo!). Neměli by proto novináři tvrdě hájit zájmy všech občanů, což samozřejmě znamená i sebe samých? Měli! A jak? No, pokud zrovna není někdo z nich členem vlády, přímo toho asi moc nezmůže. ALE, jako ,,pisálek" ve svobodné zemi si může nabrousit jazýček (nebo spíš prstiky, aby jim to rychleji svištělo na klávesnici) a pustit se do našich pomazaných hlav, jejich lží, nesplněných slibů a nelogického omezeného myšlení a přííííšernému, ale opravdu přííííšernému vyjadřování pěkně zostra! Může argumentovat na základě odborných posudků nebo vlastních (ověřených) znalostí z oboru, o němž chce podat informace lidem obývajícím náš Kocourkov. Za to ho nikdo nemůže žalovat (tedy, jak říká náš profesor veřejné správy - může, ale moc tím nepořídí) a podá tak zprávu o stupiditě toho či onoho bodu volebního programu té a té strany nebo o rozhodnutí správních orgánů typu Pat a Mat.
Nebo pěkně proprat českou justici! Advokátů a právníků máme jako nakáleno, ale aby mohl být někdo soudcem, musí splňovat podmínky padlé na hlavu - a nejednalo se o lehký pád! Už je to delší dobu zpět, co se tím média zabývala, ale mám to v živé paměti.. někdy mám vážně pocit, že žijeme v Kocourkově.
Deficit českého státního rozpočtu roste a roste, nebojím se jeho velikost přirovnat k rozloze asijského světadílu, ovšem například Pan Paroubek nedavno prohlásil, že rozpočet nedělá nic pro důchodce a rodiny s dětmi. CO BY MĚL JEŠTĚ DĚLAT, MISTŘE?? Pokud zvednete přídavky na děti a penze, bude to pro mou generaci znamenat jedinou možnost - učit se jazyky a vypadnout pracovat do Německa nebo jinam směr západ, jelikož ten dluh, který naše zázračná vláda udělala (a stále v tom pokračuje..), nikdy nesplatíme, ledaže by se daně z příjmu zvedly na 60% pro všechny zaměstnance i OSVČ (až na vás, výsosti, až na vás....)! Což není pro život na lidské úrovni možné.
Prý blaho občanů.. moc blaha nepociťuji, strašíte se státníma maturitama, který stojej nehorázný (další..) prachy a nakonec zjistíte, že to, co jste před 4lety odsouhlasili a schválili, není možno provést, páč se tím od té doby nikdo (kromě EU, která to dotovala, a Cermatu) neobtěžoval zabývat. To je typické - za tu dobu se vystřídalo na křesle ministra/yně školství několik osob a každá z nich se snažila nahrabat co nejvíc, než zas bude vykopnuta a nastoupí někdo jiný. ,,Na co se zabývat státní maturitou, to je až rok 2010, do té doby já tu nebudu" - a ejhle! Je tu podzim roku 2009, to koukáte, paní ministryně, že? Díky bohu, že jste dost velký (neschopný) sraby a odložili jste to..

Jednoho dne bych ráda stanula před vyjednávací síní a bez zbytečného okolkování a zdvořilých frází pokládala pánům poslancům nepříjené otázky, otiskávala články s rejpavým (moje specialitka:D) obsahem a smála se jejich zoufalým výrazům... TO CHCI!

I když už vím, že mi zrovna moc lidí nevěří, jednoho dne to dokážu.. snad ze mě jednou bude to, čím doopravdy být chci..
Asi to nebude prostřednictvím UK, což mě hrozně bolí...
(ne ovšem tolik jako to, že mi skoro nikdo nevěří, že nemám nikoho, kdo by řekl ,,Zvládneš to!", ale pravda je, že někoho takového jsem vlastně neměla nikdy..Nějak už se s tím vyrovnám. Jsem přeci dospělá:)

Nakonec... jednou se budou mých slov všichni hňupové a lidi s nečistým svědomím bát.... snad...?


I swear

18. září 2009 v 19:58 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Jak začít..
Jak už bylo mnoooohokrát zmíněno, budu letos v prosinci skládat mezinárodní zkoušku FCE (a doufám, že alespoň na to Cčko to dám:D), v květnu mě čeká maturita a pokud mě k ní pustí (matikářce může klidně přeskočit...) a já nerupnu, nejspíš se účastním přijímacích zkoušek na Univerzitu Karlovu.. samozřejmě se chystám podat přihlášky i na jiné univerzity a na jednu VOŠku. Ovšem můj hlavní vytyčený cíl je právě UKáčko.
Byla jsem poměrně dost překvapena, když jsem zjistila, kolik lidí od nás ze třídy má v úmyslu sem zamířit.. a ještě víc mě ohromilo jejich sebevědomí, zvlášť v situaci, kdy se hlásí na nejžádanější humanitní obory.. To sebevědomí bych brala všema deseti!! Ale ty šance, co mají... nemyslím si, že jsem něco víc, že jsem lepší, že nějak vyčnívám (vyčnívala jsem vždycky, ale nebylo to pokaždé proto, že bych byla největší intelektuál:D mám jenom jinou povahu a naprosto odlišné hodnoty a pohled na svět a společnost celkově..). Ovšem jsem téměř jediná z nich, kdo se umí vyjadřovat na úrovni studenta 4. ročníku, říkám TÉMĚŘ!

V čem jsem ale opravdu jediná, je zodpovědnost, cílevědomost a odhodlání udělat pro studium žurnalistiky skutečně cokoli, možná bych byla schopná i zabíjet, kdyby to bylo nutné.
Takže...

Vzdávám se veškerého volného času
Vzdávám se práva na odpočinek, na přátele a na vztah, i kdyby to měla být životní láska (což být nemůže, protože má životní láska je psaní, psaní, psaní... a dál to znáte!).
Za svůj nedlouhý život jsem měla mnoho snů. Žádný z nich se nevyplnil, všechno znamenalo ztracené iluze, zklamání, výčitky... znovu už to zažít nechci, tenhle sen se splní, ať to stojí co to stojí!!
Nevím, jestli jsem nějak (jestli vůbec jsem) talentovaná pro tento obor, možná ne, tím spíš musím dřít.. UK za to stojí..

Vzdávám se dobrovolně všeho pro můj jediný veliký, převeliký sen.. I swear..