Just LIVE like there was no tomorrow!!

Červen 2009

Syndrom zlomených srdcí

23. června 2009 v 21:40 | P. Bloody |  Mýma očima..
Zlomené srdce... poměrně běžný ,,úraz" mladých lidí (a nejen jich!). To, jak k takovému zranění dochází si nejspíš nemusíme objasňovat. Samozřejmě, srdce vám nemusí zlomit nutně odmítnutí milovanou osobou. Může to být zklamání v některém z vašich nejbližších přátel, v člověku, kterému jste věřili. Srdce vám může zlomit něčí smrt, neuúspěch u důležitých zkoušek... příčin je více a jsou rozmanitých druhů. Já bych se teď ale s vaším dovolením věnovala té nejčastější - nešťastné lásce.

Už to tak prostě chodí.. zamilujete se, ale vaše city nejsou opětovány. Co s tím? Prostě... nic. Musíte čekat. Tak jsem to vnímala taky, když mi bylo moje srdce zlomeno podruhé jedním a tímž člověkem.. Vlastně nebylo ani tak zlomené, spíš definitivně rozdrcené. Věděla jsem, že uhánět za každou cenu jiné mladé pány kluky by byl absolutní nesmysl. On by stejně nikdy nežárlil a já bych plincala energii na něco, co by mi akorát ublížilo ještě o něco víc.. Na rozdíl od doby, kdy mi srdce zlomil poprvé, jsem se přestala utěšovat nadějemi, že se vrátí, že e zase všechno srovná a já.. my budeme šťastní. Uzavřela jsem to. Nebylo pro mě snadné odolávat jeho hrám, které se se mnou pokoušel hrát. Ale řekla jsem mu přímo na rovinu, že nejsem jeho hračka ani pejsek na vodítku. Že už o něj nestojím...
A víte vy co? Podařilo se mi to! Žádná slabost v okolí kolenních kloubů ani náhlý výpaek proudu v mozku při pohledu na něj.

A pak? Pak přišlo takové permanentní zablokování jistých citů, došlo jakémusi zmražení mých ,,zamilovaných" hormonů či co.. Nazvala jsem to syndrom zlomeného srdce. V čem že to spočívá?
Po těžším neúspěchu v oblasti lásky a něžných citů se člověk přirozeně uzavře a potřebuje být sám. Mnohem častěji. Existují i případy, kdy problém řeší utápěním se v alkoholu.. ale to je skutečně hoodně zoufalé! (netvrdím, že jsem něco podobného v mých 16letech neprovozovala, ale byla jsem hloupá zrazená žába..) Je přirozené, že si potřebujeme po otřesu našimi city uspořádat v hlavě plno věcí, vyplakat se a přetrpět to v klidu, v tichosti a nechat smutek pomaličku odplout...
Co se stane po tom, co ona melancholie zmizí (už nikdy však docela...), je tento syndrom.

Ne, já netvrdím, že se objeví u každého, ale zpozorovala jsem tuhle, ehmm.. řekněme menší mentální poruchu na sobě - a přišlo mi, že je dobrý nápad dát o tom nějakým způsobem vědět. A jaký prostředek by mohl fungovat lépe než internet?

Průběh je následovný a jednoduchý - neschopnost obnovení citu bláznivé zamilovanosti, náklonnosti, dokonce i tělesné přitažlivosti.
U mě je největší problém ten, že fňukám, že jsem neustále sama, ale přitom vím, že i kdyby osud postavil do cesty samotného archanděla Gabriela, viděla bych v něm prostě chlapa - stvůru, kvůli které jsem jednou přišla o 2 roky života, proplakala nespočet nocí a ztratila nejedno přátelství. I když je nad slunce jasné, že Gabriel by za nic z toho nhemohl. Bohužel...
Pokud se mnou zástupci opačného pohlaví jednají jako s kamarádkou, všechno je v pořádku. Dokážu ocenit jejich kladné povahové vlastnosti, umím si jich vážit. Nemám problém s chlapy obecně, netrpím akutním feminismem nýbrž syndromem zlomeného srdce.
Můj bušící pokládek ukrytý v hrudním koši se obrněl proti jakémukoli riziku, že by mohl být znova násilně rozerván na kusy a musel se nekonečně dlouho a pracně slepovat po malých střípkách, které stejně už nikdy nebudou držet všechny pohromadě.
Poeticky řečeno, co?:)
Teď to vezměme v praxi..
Nestalo se to od té doby jednou, je to bohužel pravidelný, řekla bych že z 99% instinktivní reakce...
Pokud o mě někdo projeví zájem, něco se ve mně zablokuje. Mračím se, prskám, že mě chce jen pro pozlátko,.. musí to tak být, protože se mnou prohodil sotva pár slov. Tak čím jsem ho mohla zaujmout? Svým sarkastickým úsečným humorem, inteligencí, schopnosti naslouchat a pomáhat nebo snad mým vyjadřováním či zájmem o cizí jazyky a ekonomiku? HLOUPOST. Myslím, že tohle už jsem zde na blogu jednou obhajovalal. Moje zapálení v této oblasti si dovolím obhájit tím, že jsem ještě žádného mladého pána, kluka nebo muže ani jednou z těchto (podle mě dobrých!) vlastností neokouzlila. Básnili o mých očích, o mém dětském úsměvu a roztomilém nosánku, ale to, že jsem empatická, spolehlivá a zodpovědná nevyzdvihl ani jeden jediný! A co vztahy (nevztahy) založené na mých velkých očích? Ztroskotaly do dvou měsíců, někdy dřív a jiné ještě dřív, než stihly vůbec začít.

Že jsem hloupá, když odmítám z proncipu? Kruci, tyhle řeči nesnáším! To není žádný princip, já se jen nechci nutit do ničeho, od čeho mě moje intuice jednoznačně odrazuje. Až se intuice stahne do pozadí nebo až se dokonce vyjádří k nějakému guyovi kladně (lidé tomu říkají ,,až přeskočí jiskre"), nebudu meškat! Přece jenom.. je mi 18 a nemám za sebou jediný smysluplný a delší vztah.. a trápí mě to, i když to tak někdy nemusí vypadat. Cítím se odstrčená, zbytečná... a vážně mi takové pocity nejsou příjemné, no opravdu, nelžu!!
Že tahkle budu pořád sama, když budu čekat, až si ke mně tak jiskra najde cestu?
Hmm... jinými slovy: ,,Jo, holka, seš blbá. Sama se lásce na první pohled vysmíváš a teď čekáš na jiskru?" - já přece netvrdím, že musí jít o lásku na první pohled. Čekám na moment, kdy mi nebude v hlavě znít:,,...ten je ulhanej, podivej, nevydrží se ti dívat do očí..." ,,Neříkali o něm minule, že v té jeho absenci bude zase nějaká ženská...? Přece mu nebudeš dělat jednu z mnoha!" ,,Je moc praštěnej,.. zabili byste se navzájem!" ,,Mladej blázínek.. vždyť je to ještě dítě.." nebo ,,Tak tomu jde jen o to jedno.."

Já své intuici věřím, věřím svému stále nezcelenému tepajícímu zázraku.. až se objeví někdo, kdo by mu jeho uzdravení pomohl urychlit a nikoli zhoršit či znemožnit, zajisté se ozve. Kdy to bude...? Nevím, já nevím. Až se vykřešu ze svého syndromu zlomeného srdce, možná si zas s někým jen tak nezávazně vyrazím.. ale teď? Nechci slyšet žádný žvatlání, jak sem krásná.. a Chci dospělýho chlapa, který má už něco za sebou, ví toho dost o životě, je samostatnej a mohl by mi do života něco dát...

Držte pěstě, ať ještě nějakej takovej existuje.. nebo spíš abych se co nejrychlej zotavila:)


Vaše churavějící P. Bloody

Zamilovaná do...

21. června 2009 v 17:17 | P. Bloody |  About me
... života

... zamilovaných

... štěstí a šťastných

... Míši, Markétky, Lenky, Lucika, Terky, Terezky a jejich neřestí

... Green day.. bez nich nefunguju;)

... smíchu.. svého i těch druhých

... jasných letních nocí

... křídel a andělů

... červených conversek

... champagne

... srdííííček

... psaní, psaní, psaní... (není to dost zřejmé:D)

... mého notebooku Žofinky, foťáku a oobrovsky pohodlné červené postele

... ,,panáčkové" reklamy na Kofolu

... červené a modré barvy snad všech odstínů

... Citroënu C3 a C4, Toyoty Yaris, Volzwagenu Polo

... většiny mé současné třídy

... mých nových slunečních brýlí a červeného kabátku

... Lúmennčina blogu

... Jirky a jeho ,,Shake the ass!"

... Mc´Fluryho s lentilkama

... lesklých vodních hladin i tekoucích bystřin

... Prahy

... šedých a modrohnědých očí

... plouživých tanců ,,tělonatělo"

... slunce

... rudých a růžových růží

... do láskyplného objetí a pohlazení

... mého šíleného psa

... verze Wordu z roku 2007

... okamžiků, kdy mám křídla a vznáším se...

... léta

... hudby s krásným textem

... plyšových medvídků, pejsků a myšáčků

... slovenštiny, angličtiny a vulgarismů

... svobody

Toť seznam těch nejpodstatnějších srdečních záležitostí mého života:)