Just LIVE like there was no tomorrow!!

Květen 2009

Nezabiješ - nevyhraješ!!

28. května 2009 v 16:01 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Položím vám teď poměrně důležitou otázku: zdálo se vám už někdy, že vašemu štěstí něco brání, něco mu stojí v cestě a samozřejmě byste to hrozně rádi odstranili -
Jenže právě tady nastala chyba - nevíte, co to je, tudíž to tak docela odstranit nelze.. Znáte to? Pakliže ne, musím se přiznat, že se užírám závistí.
I když myslím, že jsem učinila v této problematice značný pokrok! Odhalila jsem svého nepřítele.. know my enemy.. I´m my own worst enemy! Ano, tento text se vyskytuje v jedné z písniček z nového alba Green Day, ale oni tentokrát nemají s mým objevem co dělat, vážne ne. Tuto skutečnost jsem zjistila ještě dřív, než jsem měla možnost si tu skladbičku poslechnout…
V návaznosti na zjištění, že překážkou mého štěstí jsem já sama, nastává další háček - jak se mám asi zbavit sebe? Jak vyhrát boj sama se sebou? Jak sebe samu odstranit z cestičky pro štěstí? Napadá mě taková šílená teorie. Nepřátel se nejlépe a nejúčinněji zbavíme tak, že jim vezmeme život. Tím nemyslím, že bych se chtěla zabít. To ne, podstata spočívá ve vraždě části sebe. Musím zabít tu inteligentní holku, kterou zajímají poněkud netradiční věci a témata na její věk. Musím zničit toho přecitlivělého a vnímavého melancholika, musím zabít svoji osobnost. Už vím, že jinak nemám šanci tento boj vyhrát.
Časy, kdy jsem byla hrdá na to, že se liším, kdy jsem děkovala bohu za svoje IQ a schopnost vidět a vcítit se do druhých už jsou tatam! Už nechci být starostlivá, chytrá, trpělivá, empatická - a nešťastná. Ne, už mě nebaví cítit prázdnotu a samotu. Nechci potlačovat slzy.. už se nechci trápit, jsem vyčerpaná, nezvládám školu, nezvládám osobní život. Je to, jako by moje srdce svírala něčí ladově chladná dlaň a ono nemohlo bít a rozesílat tak do těla energii a radost ze života. Není to ale někdo cizí, kdo by mě takhle ničil! Jsem to já osobně, prosím. To, jaká jsem, má za následek, že se den za dnem a noc po noci utápím ve vlastních myšlenkách, které mě drtí a sžírají zevnitř. Polykám slzy a vzlyky, snažím se zapomenout, ale copak je možné zapomenout vlastní život?
Vidím, jak se od téhle holky štěstí odvrací, jak se k ní lidé točí zády.. ale jsem to já, nemůžu tu holku nechat jen tak napospas! Vždyť jsem v jejím těle, vždyť máme jednu duši..! A to, bohužel, není žádným přínosem. Moje vyjadřování mě už předem vyřadí ze hry, protože jsem "divná" a taky "nudná". Nebavím se o tom, co jsem s kým vyváděla v pátek na diskotéce, kolikrát jsem si musela dělat těhotenské testy ani neřeším, jaká velikost poprsí je podle pánů tvorstva optimální. Mnohem víc mě zajímá sociální systém, náš schodkový rozpočet a řešení ekonomického úpadku. Ano, divné a nudné na 18letou holku. Je mi líto, děvče, musíš umřít. Už teď mi trošku chybíš, ale nezlob se, budu tě muset zabít a najít v sobě toho méně uvědomělého člověka. Budu šťastnější, tím chci říct, že mi ke štěstí bude stačít méně. Budu spokojená s 3 a 4 na vysvědčení, hlavně že budu moct obsluhovat v baru a vydělávat si tak na super hadříky! Bude mi stačit přítel, který ve mně uvidí akorát tak mluvící vagínu, hlavně, že bude mít super auto a peníze na dárečky. Primitivní? To určitě ano. Ale šťastná!
Myslím to vážně! Radši budu hloupá a šťastná z naprosto jednoduchých a ubohých věcí, než chytrá a spící na slzami zmáčeném polštářku!
Že se chovám jako blázen? A co? Klidně blázen, jen už ne ta příšerná melancholie, prázdnota,marnost.. Nehci umět anglicky, zapomenu všechnu německou gramatiku a italská slovíčka. Nechám plavat ekonomiku a politiku. Přestanu číst knížky založené na myšlence a vědecké časopisy. Vydělím své IQ dvěma a budu naprosto blbá. Ale nejspíš budu šťastnější. Pánové lehce přes 20 už na mě nebudou koukat jako na muzejní případ "přechytřelé" a k uzoufání nudné holky. Už se na mě nikdo nebude otáčet jako na kreténa, když projevím zájem o probíranou látku ve škole a když budu vědět o něco víc, než oni. Protože škola už přestane být hlavní prioritou, vymažu svoje znalosti nebo je alespoň zkusím potlačit. Ne, že by se mi do toho chtělo! Už když to píšu, zní mi to přímo otřsně. Ale představa štěstí a euforie, která potom zákonitě přijde, mě poháni.. Všechny podle mého pohledu jednoduché slečny v mém, nižším i vyšším věku jsou nadšené z naprostých maličkostí. Sice nic moc neznají, ale zasmějí se své neznalosti a - jsou šťastné! Smějí se, nevadí jim, že neví, před kým zachránil UK kapitán Nelson a už vůbec je nerozhodí, že nevědí, kdo byl William the Conqueror. Tohle já sice vím.. a ráda se o vědomosti podělím. Jenže vyslovím jediné slovo a už vidím ty pohledy.. "Chudinka intelektuálka.. ztracený případ." "No, aby ses neozvala, ty knihomolko.." "Jejda, naše nepolíbená horká hlava promluvila!"
Mě by asi mrzelo, že nevím něco, co se mi bude k maturitě poměrně dost hodit. A byla bych ráda, kdybych se to dozvěděla. Ony ne. Žijí jinak, možná špatně, ale jsou šťastné. Určitě nemají na denním pořádku střídavé záchvaty vzteku, smutku a zoufalství.

Moje stará P. Bloody.. nebude snadné se k tomu odhodlat, ale hodlám co nejdříve zarazit do jejíhosrdce ostří nože a nechat vykrvácet tu, která stojí v cestě štěstí.. není jiná možnost.
Tak se loučím..

Platonická láska

23. května 2009 v 21:07 | P. Bloody |  Mýma očima..
Rozhodla jsem se objasnit tento pojem nejen z důvodů rozšíření a prohloubení znalostí čtenářů mých článků, ale také proto, že se mě toto téma osobně více než týká:) Jinak řečeno - lítám v tom až po uši, platonicky, samozřejmě:))
Platonická láska se v psychologii obvykle definuje jako sexuálně nenaplněný erotický vztah. Termín pochází od řeckého filozofa Platona, který ve svém filozofickém pojednání Hostina proti sobě staví pouhou smyslnou zamilovanost a tělesnou krásu na jedné straně a tzv. lásku vyšší, jež v sobě spojuje absolutní dobro a absolutní krásu, na straně druhé. Avšak pozor - filozofové tvrdí, že v interpretaci Platonova textu došlo k nedorozumění. Platon prý ze svého pojedtí ideální lásky tělesnou lásku ani smyslnost nevylučuje. Píše pouze: "Špatný je nízky, přízemní milovník, který více než duši miluje tělo."
Zidealizovaná platonská koncepce lásky inspirovala v období renesance, které se vracelo k antickým ideálům,středověké rytíře, básníky, potulné hráče na loutnu a trubadúry… Platoničtí milovníci vychvalovali lásku a krásu jako takovou a snažili se vyvarovat nízkých pudů, jakým pro ně byl tělesný chtíč. Ideální milenec trubadúrské tradice neusiloval o mladé a svobodné dívky, ale vzhlížel k ženám vdaným, a tudíž nedostupným.
Právě touha, která se dobrovolně zříkala tělesného kontaktu, byla pak nástrojem mravního zušlechtění a posouvala běžný vztah k tzv. lásce ideální - platonické.
Dnešní pojetí platonické lásky je oproti minulosti poněkud zjednodušené. Zatímco kdysi dávno byla považována za lásku dokonalou, ideální a čistou, dnes je platonický vztah mezi dvěma lidmi vnímán jako neškodná či alespoň méně škodlivá podoba "skutečné" lásky. A skutečná láska se z dnešního pohledu bez sexu neobejde…
Platonické vztahy přitom mohou mít velmi dlouhé trvání. Předpokladem jejich délky a intenzity je právě platonická rovina. Už u malých dětí můžeme pozorovat touhu získat něco, co nemohou mít. Jakmile vysněný předmět dostanou, ztratí o něj zájem a chtějí další. Platonická láska se živí nedostupností a určitou tajemností..



Milí platoničtí milovníci a všechny oběti platonického opojení vůbec - nezoufejte, nejste sami, jedu v tom s vámi:D
Je to síla a musím se přiznat, že mi ta moje platonicky poblouzněná mysl dává dost zabrat.. ale loutnu jsem si ještě nepořídila:D

Vaše (platonicky!) zamilovaná a lehce vyřízená P. Bloody =o*

Kde a proč se to bere...?

17. května 2009 v 19:22 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Tak od 14. roku života trpím tvořivým syndromem. Každou chvíli mě napadne nějaká story, něco, co potřebuju převést do psané podoby. A je jedno, jestli ručně psané nebo elektronické. Zpočátku to byly spíš úvahy, které bych nazvala kritikou světa a společnosti. No, co byste čekali od 14leté žabky? Ale když je čtu, musím říct, že na horší stylistickou stránku jsou téměř.. nechci psát dobré, to není ten správný výraz.. jsou to poměrně inteligentní postřehy dítěte školou povinného, které si začíná uvědomovat svoji individualitu, nedokonalosti lidí všude okolo sebe a hlavně - poruchykomunikace mezi lidmi a nemoci mezilidských vztahů a jejich následky. Tyto úvahy jsou plné otázek a navazujících odpovědí, dost vyčerpávajících odpovědí, až se divím, kde se to ve mně všechno vzdalo?
Od patnácti jsem přešla na poezii. Byla to většinou lyrika, často připomínající charakterem symbolismus. používala jsem symboly, kdy jsem svobodu vyjadřovala křídly, srdce sopkami apd. Nechápu, já a poezie?:D ale mám doma přimo stohy takovýchto básniček.. a podle písma jsou opravdu psané mou rukou:)
V mém šuplíku se nachází i několik krátkých textů v angličtině (a že některý jsou fakt pěkný, to se zase musim pochválit..), ty vznikly asi tak v 16. roce mého života a od 17 se orientuju na kratší nebo delší prozaické pokusy, sem tam nějaký ten článeček na jisté téma.

Proč jsem to všechno vypsala? Má to jeden jediný důvod.. nechápu, proč se s tím vším píšu, když to stejně dám přečíst jen málokomu a to si o to musí vyloženě říct. Proč tedy píšu stohy literárních výtvorů, když se válí v šupliku nebo zstavají tiše ležet na disku mého notebooku Žofinky? Na co to je a proč mi to nedá a stejně píšu a píšu.. radši si píšu, než abych se učila slovíčka nebo matematiku?
Tohle se zatím nejvíc potvrdilo při psaní příběhu mojí milované Whatsername. Byl to nápad ze sna, kdy jsem se s ní setkala a ona mi stále říkala, že o ní musím dát nějak vědět, musí existovat něco hmatatelného, co bude dokazovat, že ve mně žije, že je se mnou a nikdy mě neopustila.. je se mnou od 14 až do dnes.. Jednoduše jsem si sedla k Žofce a začala psát Story of a girl called Whatsername. Proč ne? Green Day jí sice dali jméno, ale co víc? Dali jí vůbec život, když o ní neřekli vlastně nic? Zasadili ji pouze do příběhu St. Jimmyho.. byla důležitá postava, ale jen z pohledu, že ovlivnila další dění v Jimmyho příběhu. Tak jsem jí ten život dala já. Když má svůj příběh St. Jimmy, proč by ho neměa mít i Whats? A pustila jsem se do toho až s takovou vervou, že jsem jednou šla i za školu:D paradox je to, že jsem nikdy neměla v úmyslu ji někomu dát přelouskat. A přesto jsem do ní dala všechnu energii a věnovala tomu příběhu i ty myšlenky, které jsem měla věnovat spíš vektorům, posloupnostem a jiným příšerám.
Stejně jako teď - zrodily se mi v hlavě dva další příběhy, ale opět jim věnuji i čas, který bych prostě měla věnovat něčemu jinému.

Proč to dělám, sakra?:o) je to divný, srašně.. když už něco tvořím, hrozně se do toho zažeru a... dává mi to zvláštní pocit. Neumím ho popsat.. ponořím se přímo do příběhu a žiji ho s hlavními postavami.. je to, ajko bych byla v jiném světě.. ale co ty básničky? Jsou většinou depresivní, příšeně depresivní. Chápu, že jsem tím nejspíš vyjadřovala pocity, které jsem prožívala, ale.. proč jsem to dělala? Proč jsem je chtěla vyjádřit?

Zná někdo odpověď??

I miss you... there´s nothing else to say

16. května 2009 v 20:23 | P. Bloody |  Vita mia in parole
A je to zase zpět. Ten dusivý pocit, že jsem ji ztratila... Jako by mi někdo stál na plicích... stěží dýchám, skrz slzy nevidím. Ale sama jsem úplně bezmocná. Nedokážu člověku vrátit vůli, nedokážu někomu vytlouct z hlavy nadívané ego a bezmeznou sebestřednost.

Vrať se!! Je tolik věcí, které bych ti chtěla říct, které bych s tebou chtěla probrat, chci ti pomoc a poradit... ale nemůžu chránit někoho, kdo o mě nestojí.

Nechci tě ztratit a už vůbec ne kvůli takovému nesmyslu.. ty musíš sama nejlíp vědět, že bych ti odpustila cokoli. Ale nejsem pouhý boxovací panák. Mám city a kupodivu i hrdost! Jediné, co od tebe potřebuji slyšet, je promiň.
Pakliže si neumíš připustit vlastní chybu, nemohu ale nic dělat. Já jsem možná výjimka, ale v běžném, dospělém a (pro tebe bohužel) zodpovědném životě na sebe nenechají lidé házet špínu a štěkat. Někdo by těš na to měl připravit, když to nedokážu tvůj přítel, asi by to měla udělat kamarádka, která se k tobě sice chová chladně a odtažitě, ale to jen proto, že tě bezmezně miluje a záleží jí na tobě. A taky ví, že máš na víc, než co předvádíš...
Ty si ani neumíš představit jak mě celé tohle divadlo ničí, jak je pro mě neskutečně bolestivý přihlížet, jak se řítíš do hajzlu plnou rychlostí - a co hůř, je ti to jedno!! Kdo ti otevře oči, když ne já? Nikdo...
Ne, já ti nepřinesu kytku a prstýnek a nebudu před tebou brečet a omlouvat se. Já nemám za co! Kdy si konečně ovědomíš, že i ty děláš chyby - a jaký! A že jsi s omluvami na řadě ty? Sakra, Májo, tohle je život, tohle není procházka růžovým sadem! Zrovna ty bys to mohla vědět... neměla jsi jednoduchý život.. vím dobře, jak jsi v dětství trpěla, co všechno jsi musela zvládnout.. Ale kruci, teď se musíš chovat jako dospělá holka, vždyť jsi dopělá! Musíš vědět, co skutečně chceš.. chceš maturitu? Zkus nejdřív chodit do školy, napsat nějakou tu písemku bez taháku, bez cizího sešitu schovaného pod lavicí.. dostat zaslouženou dobrou známku.. dostat jich víc.. něco se nauč.. pak možná i odmaturuješ!!
Pokud jsi na školu rezignovala... nemám, co bych k tomu řekla... sama víš, jak se dnes daří lidem se základním vzděláním.
Uvědom si svoje chyby, zkus se na sebe podívat jako na jednoho z nás - jako na člověka, ne jako na nadčlověka - a omluv se. Já ti prominu.. odpustila bych ti vraždu, ale za podmínky, že si uvědomíš, že i ty platíš za chyby. Stejně jako ostatní, ty nejsi víc.. jsi stejná! Každý chybuje - tudíž i ty máš právo uklouznout. Ale stejně jako všichni za svou chybu musí zaplatit, musíš tak učinit i ty.
Přiznej si svoje selhání, zkus říct to jednoduché slovíčko.. a já udělám všechno pro to, aby ses už nikdy žádné chyby nedopustila a nemusela platit...


Chybíš mi, rve mi to srdce, ale... "Sometimes, you have to be cruel to be kind.."

To my personal god..

13. května 2009 v 15:48 | P. Bloody |  About me
Berme tento článek jako výkřiř do nezastavitelných peřejí internetu a jako jemné vyznání zoufalé 18leté duše ztracené v přízemním dospělém světe plném přízemních lidí, sobců, egoistů a tupců na úrovni červa.

tak tedy směle do toho..


Billie,

v mysli jsem Ti napsala už na sta tisíce dopisů. V češtině i v angličtině, bylo by jich nespočet a snad by se muselo pokácet někol dalších hektarů lesů, abych je mohla "hodit" na pspír. Postupně jsem přestala psát dopisy, mou mysl totiž ovládla moc antidepresiv a to naplno. Nebyl jsi tu, nebyl tu nikdo. Bylo tu prázdno. Klidné a nerušené, jak mělo být.. ale bylo ukrutné, hrozivé.. Člověk si však dokáže zvyknout na leccos. I já si zvykla na prázdno a všudypřítomné ticho. Na volný proud myšlenek, které šly mimo mě, jako by ani nebyly moje.
Jako 14leté dítko jsem utíkala od reality všemi možnými způsoby. Jedním, a musím podotknout, že nejlepším, byla hudba. Během chvíle jsem měla plno alb od všemožných skupin. Ale vyhráli Green Day. S přehledem převálcovali The Used, U2, Good Charlotte a další. Zdálo se mi, že v těch skladbách je zakletého něco rebelsky krásného, něco srdceryvného a bláznivého zároveň.
Psala jsem Ti dopisy, pořád jsem s Tebou v představách prožívala Tvůj život, stála s Vámi všemi na podiích celého světa. Usínala jsem se sluchátky v uších, kdy jsi mi ke spánku zpíval "... everything is gonna be o.k. ..." a já Ti věřila. Jako jedinému...
Netrvalo to ani půl roku a anorexie mi z hlavy vymazala tehdejší ideály a cíle. Touhu po rebelsky živém životě, po životě samotném... Mezi myšlenkami na sebevraždu, nejtemnější úvahami a depresivními náladami čas od času zableskla ta rebelská jiskřička, ta chuť do života, ale rychle pohasla pod chladem depresí a strachu ze všeho a ze všech. S jiskřičkou pohasla i modla jménem Green Day, zmizelo všechno a všichni, se kterými jsem Vás měla spojené.
Ale jakmile jsem přibrala na správnou míru a stouplo mi železo v krvi, doktorům i psychiatrům jsem se (nechápu jak je to možné) líbila.
I přes hrozné stavy beznaděje a úzkostí jsem se dožila osmnácti let. Zvládla jsem to. A i přes to, že tehdejší ideály 14letého děvčátka se mi nějak odmítají vrátit, dostávám se pomalu do tempa. Cítím pumpovat své srdce a umím zachytit své myšlenky, dát je dohromady a uceleně uvažovat, jednat a přemýšlet. Netvrdím ale, že je ze mě optimista prvního levelu a na celý svět se usmívám. To vůbec. Narodila jsem se jako melancholik a melancholikem zůstávám. Někdy to má i své výhody.. Kolegové melancholici zajisté ví, o čem mluvím;) Nadruhou stranu - i nevýhod by se našlo.. moc a moc. Ale když mě přepadne smutek, lehčí deprese, beznaděj nebo pocit úzkosti, jsi tu Ty.. Jste tady Vy tři a zase mi hrajete o tom, že "... things will go my way..." a já Ti za to chtěla poděkovat.. třeba je to hloupý nápad, ať si.. Každý má svého boha, ne? Modlí se k němu 5krát denně, drží kvůli němu púst nebo drží celibát. TO MŮ BŮH po mně nic takového NEŽÁDÁ!! Je to totiž člověk jako já. Ovšem s tím rozdílem, že složil stohy písniček, které ke mně promlouvají a bez kterých už si neumím den představit.. Nejsou to ani celé 4 roky zpět, kdy jsem pravidelně před odchodem do školy musela pustit aspoň tři nebo více z nich, aby byla schopná sebrat sílu a jít mezi své odporné (ne, nepřeháním) spolužáky.
Můj osobní bůh se jmenuje Billie Joe Armstrong. Narozdíl od neosobních (použila bych výraz stádových, ale mohla bych tak věřící urazit a nemám zapotřebí se s někým hádat na téma náboženství.. to at se na mě nikdo nezlobí.. ummpfff) bohů je jeho existence nezpochybitelně prokázána. Nemohu s ním mluvit, bohužel, ale promlouvá ke mně prostřednictvím hudby, kterou hraje.. a ne ve formě přikázání, zákazů a nevyslyšených modliteb.

Díky, Billie...:-*




!!

Love at the first sight..

10. května 2009 v 14:58 | P. Bloody |  Mýma očima..
Stalo se vám to už někdy…? Ptáte se co? No, přeci to, co je námětem každého druhého amerického dojáku.. Přece láska na první pohled!! Tak stalo…? Pakliže ano, měla taková láska dlouhého trvání nebo přišlo po několika málo měsících kruté vystřízlivění a zklamání?
Té první možnosti bych se upřímně podivila, nad druhou bych se jen škodolibě zašklebila. Ne, já nejsem mrcha. Jsem jen realista a lásku na první pohled jsem odsoudila již ve svých 14letech (btw společně s těmi americkými dojáky)…
Bušení srdce, kolena z rosolu a náhlé ochrnutí hlasivkového svalu.. typické příznaky, objevující se při spatření našeho objektu touhy. Je nasnadě, zda to znamená jen chvilkové poblouznění nebo předzvěst pevného a trvalého vztahu. Popravdě řečeno, mně se ta kolena roztřásla poprvé v 6. třídě na ZŠ vinou Jirky z vedlejší sportovky. Joo, jen tak na něj asi nezapomenu, to je jasné, ale mohu vás ujistit, že z toho nikdy nic, než okukování na školních chodbách a příležitostného pošťuchování v jídelně nebylo. A já tehdy po tom, aby něco bylo, vydržela prahnout pouhých 7-10měsíců. Na 12letou holku úspěch, ale jinak nic moc, co?
Naopak kluk, o kterého jsem soustavně usilovala celé 2 roky, od mých 16 až do 18let, mě na první pohled nijak neuchvátil. Byl to až druhý, spíš třetí pohled, kdy jsem v jeho přítomnosti nevěděla, kam s rukama a co vlastně říkat. Během pár dnů jsem v tom lítala.. tehdy jsem ještě netušila, jak moc. Co z toho vyplývá? Není mi dovoleno vyvozovat závěry pouze na základě mých zkušeností, ale dovolím si poznamenat to, že láska na první pohled je většinou snem o tom druhém. Takovou vzdušnou malůvkou, která se rozplyne zpravidla chvíli po sblížení s naším idolem..

Mám ho ráda, nemám ho ráda…
Jako první věc je dobré uvědomit si, do koho jste se ve skutečnosti zamilovali. Do osobnosti? Nebo spíš do jeho/jejích úspěchů, ve švech praskajícího konta, image…? Prostě..do iluze a na člověka a jeho osobnost jste přitom docela zapomněli?
Nemůžete se odtrhnout od myšlenek na svůj vyvolený protějšek? Ne, ani to nemusí znamenat opravdovou nepřekonatelnou lásku. Spíš to znamená následující - prostě vás dotyčný/á vzrušuje. Takže opět žádná láska, ale pouho pouhá vášeň, jejíž trvání nelze odhadnout na delší dobu nežli na ten ubohý počet měsíců, jako mně vydrželo vzplanutí k Jirkovi.
Okouzlení se vyvine během okamžiku, ale láska potřebuje čas, bohužel.. láska na první pohled je dobrá na letní flirt, zpříjemnění prázdnin, možná… Avšak pokud hledáte někoho na dlouhodobý vztah, neměli byste hned ztrácet hlavu.

Láska - záhada nebo chemická reakce?
Zarytí romantici budou asi stále tvrdit, že láska je cosi krásného mezi nebem a zemí, na co nelze sáhnout a co nikdy nedokáže dokonale popsat ani ten nejlepší a nejnadanější básník. Profesionálové z poněkud odlišných oborů, než je poezie, se nad takovým tvrzením s největší pravděpodobností pouze usmějí. Pro vědce je totiž láska jen jeden z mnoha chemických procesů, ke kterému v lidském těle dochází.
Hlavním hormonem lásky je fenyletylamin, jenž je původcem pocitu zamilovanosti. Dalším důležitým "láskovým" hormonem je oxytocin, ten ve vás ve správnou chvíli vyvolá touhu po dotycích. Při orgasmu se jeho hladina podstatně zvyšuje. Když už jsem naťukla sex, nesmím vynechat serotonin - hormon něhy. Když ho máte dostatek, toužíte po něze a lásce. Pokud ne, zvyšuje se fyzická touha. Hormon dopamin zase vyvolává chuť na sex.
A teď od lásky fyzické k té psychické. Pocit lásky tlumí činnost těch částí mozku, které jsou odpovědné za kritické myšlení. V okamžiku seznámí se s osobou, která je nám sympatická, potlačíme v mozku schopnosti objektivně zhodnotit jeho skutečné povahové rysy. Na závěr nutno podotknout, že mateřská láska v tomto případě působí úplně stejně - vaše maminka ve vás vždy uvidí genia nebo výjimečně krásnou holčičku nebo okouzlujícího chlapečka..
Láska, ať už romantická nebo mateřská nám zkrátka lehce otupuje mozek..

Abstinentův miláček, aneb tentokrát o Coca-Cole

1. května 2009 v 11:39 | P. Bloody |  Jen ti (to) nejlepší
Když se řekne globalizace, co vás napadá? Mně osobně se ihned vybaví štíhlá lahev o objemu 0.5litru s červenobílou etiketou a obchodně chráněným písmem vyobrazeným názvem Coca-cola. Tento nápoj je neoddiskutovatelně jedním z největších symbolů globalizace vůbec.

Za dob Československa si zdejší občané schovávali a vystavovali plechovky od kýženého karamelového nápoje jako velkou vzácnost. Dnes by podobné jednání vyvolalo u starších pocity nostalgie, u mladších spíš smích. V obchodních řetězcích už totiž dávno není problém zakoupit nejen klasickou kolu, ale běžně dostupná je i Coca-Cola light, Pepsi, Dr. Pepper, RC Cola. A konzumujeme všechny tyto typy koly pilně a s chutí.. A to i přes všemožná varování, že je kola svinstvo, ať s cukrem nebo bez cukru, ať už je to RC Cola nebo jiný druh této pekelné tekutiny. Co je na takových tvrzeních pravdy? Máme se kole z daleka vyhnout nebo si můžeme laxně hodit nohy na stůl a se známým syknutím otevřít další lahev…?

Určitě jste během posledních měsíců nemohli nezaznamenat "kolové" billboardy kolem vozovek, ani televizní kampaň za obhajobu tohoto výrobku. Obě opatření se starají o to, aby vám oznámily, že:"… pravá Coca-Cola je bez přidaných konzervantů a umělých aromatických látek, které nikdy neměla a mít nebude.". A já vás s čistým svědomím ujišťuji, že slogan nelže! V r. 1886, kdy byl tento nápoj lékárníkem Johnem Pembertonem prvně namíchán, nebyly žádné konzervanty ani umělé aromatické látky k dispozici. Takže buďte bez obav. Klíčové složení je na etiketě sice zastoupeno tajemným a laikům nic neříkajícím slovíčkem "aroma", ale nikoli z toho důvodu, že by se za ním snad skrývala řada konzervantů a jiných nepřátel zastánců zdravé a bio výživy. Důvod je mnohem jednodušší - obchodní tajemství. Ano, musíme mít trochu pochopení pro nutnost utajení přesného složení Coca-Coly z obchodněprávní stránky.
Zbytek již jmenovitě uvedených ingrediencí také konzervanty neobsahuje umělé aromatické látky rovněž ne. Ptáte se, jak je to možné? Inu, takto J, ten nápoj je přirozeně kyselý, čehož je hlavní příčinou přítomnost dvou látek - kyseliny fosforečné a oxidu uhličitého, ty samy působí konzervačně. No a to, že kyselé prostředí není pro množení mikroorganismů zrovna optimální prostředí, snad ani nemusím sáhodlouze vysvětlovat, že?
Někteří z vás, jenž mají hlubší znalosti týkající se chemie, se možná stále nechtějí s uvedenými argumenty spokojit a ptají se, zda je horší přidaný konzervant typu benzolu sodného nebo kyselina fosforečná. No, než nad tím začnete pořádně dumat, nasadím vám do hlavy dalšího brouka - co takhle, když spojíme oboje do jednoho nápoje? Ne, teď nežertuji, některé levější napodobeniny Coca-Coly obsahují skutečně obě tyto látky.

Kyselina fosforečná je sice minerálního původu, ale žádný odborník vám ji zcela určitě nedoporučí. Tato "roztomilá" kyselina podle výživových poradců způsobuje řídnutí kostí. Ale abych ji v tom, chudinku, nenechala samotnou, prásknu tuto skutečnost i na.. hádejte…? No ano, na kofein. A co teprve dokážou tihle dva zloduši, když dají molekuly dohromady! Jejich kombinace vede kromě vzniku parádní osteoporózy k zhoršení ukládání vápníku. Bohužel sloučení kyseliny fosforečné a kofeinu není nic výjimečného, naprostá většina levných falešných kol díky němu získává svůj říz.

Další věc je vysoký obsah cukru v Coca-Cole. Pochopitelně je na trhu už nějakou tu dobu veze light, tedy bez cukru. Ale jak potom dosáhneme tak sladké chuti, když light verze údajně neobsahuje žádný cukr? Jednoduše, pomocí umělých sladidel. Sladidlo je sladce chutná látka, ale neobsahuje obávané kalorie. Avšak odborníci vám určitě neomezenou konzumaci těchto sladidel nedoporučí. Již delší dobu se diskutuje o aspartamu a jeho vlivu na organismus v případě jeho nadužívání. Pravdou ovšem je, že ani nejodbornější z odborníků se v tomto ohledu neshodují. Proč? Byla stanovena maximální denní dávka umělých sladidel - 40mg/1kg tělesné hmotnosti. Jedni tvrdí, že popíjením light nápojů, jogurtů apod. ji můžete velmi snadno překročit. Druzí zase oponují tím, že byste museli přes den vypít 2litry Coly light, dát si tak 3-4 džemy s asparaginem, nějaké ty light jogurty a bonbony s umělými sladily, abyste se dostali za stanovenou hranici. A protože sladidla jsou extrémně sladká, více než cukr, nepředpokládá se, že by vás po vypití nápoje a pochutnání si na jogurtu - obojí typu light - ještě lákalo něco sladkého. Jejich dalším argumentem je fakt, že studie doposud jednoznačně neprokázaly škodlivé vlivy sladidel na zdraví člověka.
Ani mýtus o možném vzniku závislosti na Coca-Cole není tak docela pravdivý. Zástupci firmy Coca-Cola prohlašují, že na tomto nápoji ani na jeho složkách fyzická závislost nevzniká. S tím tvrzením bych tak docela nesouhlasila už proto, že Coca-Cola obsahuje kofein, na kterém závislost určitě vzniká. I v tomto případě je zde nutno uvést slůvko ALE.
Vždyť kofein je prokazatelně návyková látka! To si s největší pravděpodobností myslíte. Dovolte mi uvést to moje - ALE kofeinu je v tom nápoji tak malé množství, že teprve tehdy, až budete pít cca. 3litry Coca-Coly denně, můžete po čase zpozorovat příznaky závislosti. A upřímně - kdo by měl chuť pít 3litry perlivého a sladkého nápoje denně?
Fyzická závislost je poněkud sporná záležitost. Zato závislost psychická na chuti Coca-Coly je skutečností nepopiratelnou.

Ať už můžete být na tomto populárním nápoji závislí nebo ne, jedno mu vzít nemůžeme - zásluhy na vítězstvích mnoha sportovců! Ne, ne, ne.. jejich pitný režim netvoří kanystry naplněné po okraj Coca-Colou. Ale všimněte si, jaké tekutiny jsou nejčastěji na občerstvovacích stanicích při sportovních kláních jako jsou třeba triatlony nebo cyklistické závody. Že nevíte? Jsou to především iontový drink, neperlivá voda a…? Správně, velmi správně. Pepsi Cola. Na tak vážený post ji dostalo její složení, které kromě jiného obsahuje vodu, cukr a kofein. Tato kombinace ji činí téměř ideálním sportovním drinkem, jen by neškodila přidat ještě nějaký ten minerál.

Další zásluhou, pro nás obyčejné smrtelníky nejspíš i mnohem zásadnější, je její účinná pomoc při žaludečních nevolnostech. Kyselé pH koly totiž udržuje kyselost žaludečních šťáv v rovnováze a jednoduchý cukr je známým dodavatelem energie s nejrychlejší a nejspolehlivější dodávkou, což je pro tělo, unavené nemocí, naprosto ideální kombinace.
Ačkoli Coca-Colu možná nenávidíte natolik, že ani tento článek vás nepřesvědčil, že to není nebezpečná chemická břečka, která lidi rozežírá zevnitř, musím vás zklamat a opět tento vámi proklínaný nápoj v něčem vyzdvihnout… Klasická originální Coca-Cola je nejprodávanějším nealkoholickým nápojem planety, její značka je tou nejcennější a obchodní tajemství Coca-Cola Company na její výrobu je jedním z nejstřeženějších na světě. Může se vám to líbit nebo naopak vůbec ne. Ale Coca-Cola, coby originální nápoj, který vynalezl lékárník John Permberton v r. 1886 na jihu Spojených států v podobě sirupu ze směsi koření a bylinných extraktů, se od chvíle svého vzniku stala legendou a nadále jí zůstává a drží se, i když se konkurence tolik snaží pravou Coca-Colu nejen napodobit, ale nerozlišitelně zkopírovat a ukousnout si trochu z jejího úspěchu.