Just LIVE like there was no tomorrow!!

Květen 2008

I need your support.. don´t turn away..I need YOU!!

23. května 2008 v 17:55 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Během posledních několika týdnů mi byla dána možnost zjistit, kdo se mne snaží podpořit a kdo zdrtit. Ano, ano.. Kdo je klaunova opička a kdo je osobnost se srdcem na správém místě.
Klaunova opička zcela doslovně. Klaunova proto, že je to směšná opice. A opice jako opice. Proč si malé dětičky říkají: ,,Neopič se! Ty see opičíííš!" ...?
Osobnost se srdíčkem na správném místě nemusím asi nijak vykládat..:)
Horší je to, že i když těch, kteří se snaží člověka nakopnout a pozasmát se nad jeho zaškobrtnutím, je víc, nežli kla(u)novských opiček, je ta opice silnější.. hlodá do vás a hlodá.. a přitom je díky své přičinlivosti vlastně váš kla(u)n....
Zní to divně, omlouvám se. Píše literární cvok, nedivte se přirovnáním a přehnaným obratům.. je to jedna z mála věcí, kterou mi nemůže ukrást žádná opice! Osobitý přístup k tvorbě, a to jakékoli, se nedá zkop(i)čit. To je ve vás, ve vašich alelách, ve vašich genech a ostatní vás mohou už poouze napodobovat;)


Je tu trhlina, jedna velká, zlá a hluboká trhlina. Aaano, přátelé, moje labilita. Můžete pět ody na mou maličkost, přesvědčovat mě, že jsem vaše a že byste neměnili.. a pak stačí, aby přišel jeden.. dva.. řekli pár slov. Nevinných na pohled. A já všechno to pozitivní zapomenu a slyším jen ta ošklivá slova.
A ona je táák krásná. O ona taky. Ovšem ona nejvíc. Vlatně všechny okolo něj jsou strašně krásné, září z nich nepopiratelný intelekt a hlavně vůůbec nejsou povrchní a jsou šíleně loajální. A já...? ,,...........když ráno vstáváš a zrcadlo ti říká:holka, žádná sláva.. taková šedá myš, to často uslyšíš..." Ano. To čtrnáctileté děvčátko zpívá o mně. Nebo ne? Nebo to snad bylo myšleno ještě trochu peprněji...? Opravdu bych si to velice (ne)rada vyslechla..
Děkuju vám všem, kdo se snažíte.. děkuju Máje za četné pozvánky někam mezi lidi jak se říká. Ale já nechci a nemůžu. Chci si urovnat pár věcí. Nebudu se zbytečně přepínat. Asi na to nemám. Ano, nemam na to. Nemám na to náladu, kazit si život psychickými upíry. Sosají moji energii, sebedůvěru, které tedy zrovna já nemám na rozdávání a každý můj povzdech jim přináší neuvěřitelné potěšení. A slza ještě větší. Nikdy to nepřiznají. Ani jeden z nich. Sorry, ale.... ale už to nevydýchám jak to dnes nespočet lidí s oblibou nazývá. NE-VY-DÝ-CHÁM!!
Je čas udělat upírům pááápáááááááá!!!!
PS: než se rozhodnete terorizovat jinou vyhlídlou oběť (předpokládám, že bude odpovídat mým parametrům: přecitlivělá, vnímavá, o sobě pochybující věčně při chuti být při vás - na silné lidi vy se totiž NIKDY nezmůžete..) podívejte se, laskavě, na sebe, oki...? Taková drobná rada do života, milé upíroopičky:-P

Držte pěstě..

2. května 2008 v 19:23 | P.Bloody |  Vita mia in parole
Náš původní byt je téměř prázdný, stěny zejí prázdnotou, jen sem tam je ještě nějaká krabice s věcma a obraz. Otáčím se kolem dokola a nějak nevím, jestli se radovat nebo ne.. Odcházím do nového domova, který je krásný, prostorný, mnohem prostornější než tenhle mrňavej byt.. Ale zas je to ten byt, kde jsem prvně promluvila, kde jsem absolvovala své první krůčky, svoje první slzy skutečného smutku bezmoci...
Sedám si na koberec. Ohlédnu se na jedno místo. Přejedu rukou skvrnu. Sem tekla krev z mého prvního říznutí. Ta agonie byla silná a já si ani neuvědomila, že je ta rána trochu hlubší, než by se hodilo a krev tekla a tekla.. a já jen čučela. Probraná bolestí, ale pořád jen napůl ve svém těle.. a naproti postelím vidím sedět a šklebit se Terku.. vlastně Terezu.. božííínku!!
Tenhle byt v tom nechutném zaplivaném sídlišti pamatuje veškerá má vzplanutí, vzestupy i pády.. 17 let není krátka doba a proto jich pamatuje vskutku hodně.. Řekněme, že chstám začít novou životní kapitolu.. snad to půjde.. vedle mne leží papír od bílé čokolády.. můj oblíbený pamlsek.. měla jsem ji naposledy o Valentýna od Mišulky..Teď ji mám na nervy.. ptáte se, čeho se bojím? Bojím se toho, že až ráno vstanu, bude mi chybět ten výhle na pole a na les.. Rušná silnice pod okny.. na Ostrovci bude mnohem klidněji.. Přemýšlela jsem celý den o tom, co bude horší, na co si budu muset zvykat.. vždycky z toho vyšlo to, že se přece jen těším.. Ale nebýt toho, že jsme dneska na praxi byli s dětma na procházce a já hlídala, aby nikdo nešel sám pozadu a ještě jsem vedla maličkýho Samíka, Kačenku a příležitostně naháněla Lucinku s Natálkou, tak bych přemýšlela cellou dobu jen nad tím a nebylo by na tom nic dobrého.
Nevím, jestli je to normální, takhle nad tím přemýšlet, jestli to ostatní měli také tak.... Každopádně mám nervy jemně na pochodu.. a žaludek na vodě.. Tak první noc v novém domově!!
Držte pěsti;)