Just LIVE like there was no tomorrow!!

Prosinec 2007

Járo....

26. prosince 2007 v 19:05 | P.Punkie Bloody |  Vita mia in parole
U ž je tomu šest let, kdy jsem utrpěla jednu velkou ztrátu. Ztrátu člověka, kterého jsem obdivovala, kterého jsem měla ráda a který pro mě byl vzorem od mých prvních let. A nebyla jsem sama, kdo pocítil těžkou ztrátu bližního. Bylo nás hodně, dětí, mladistvých a samozřejmě dospělých.
Bylo mu 10 let, když byla nitka jeho mladičkého života krutě přervána. A já nikdy nepřestala vzpomínat....
Nikdy už ti nebudu moci říct, jak moc jsem k tobě vzhílžela, jak moc jsem si tě vážila. Byl jsi férový, inteligentní, vtipný, milý a hezký kluk.. vlastně klučina. Znali jsme se téměř od porodnice. Narodil ses o pouhý měsíc později. Já se měla narodit také tak, ale moc jsem se těšila na svět, takže jsem termin předběhla. Možná proto jsem nikdy nedosahovala takových inteligenčních hodnot, jako ty, nikdy jsem ti nesahala ani po kotníky. Záviděla jsem. Ale tiše jsem obdivovala, jak někdo tak chytrý, hezký a oblíbený, může být stále tím spravedlivým, milým a vůbec ne povrchním človíčkem.. nikdy ses nenechal ovlivnit druhými a oni tě přaci měli rádi. Všichni. Ty sis nezasloužil smrt. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč je svět tak nespravelivej. A já to snad nechci ani tušit.. nechci vědět nic.. Ale chtěla bych, abys věděl, že nám všem moc chybíš. Že zůstáváš v srdcích nás všech, i když někdo to nedává znát. Podvědomě ale vím, že i ti od pohledu největší drsňáci z naší bývalé třídy minimálně jednou za rok uroní jezero slz a zatouží tě znovu vidět a říct ti, že jsi byl jeden z nejlepších lidí, jaké kdy v životě měli možnost poznat. I já to cítím stejně.. My na tebe nikdy nezapomenem. Zůstaneš tady s námi napořád, protože k nám patříš. S tím nedokáže udělat nikdo nic. Ani smrt ne.
Úzkost, jenž pociťuji, kdykoli na tebe vzpomenu, když jdu přes ten přechod, když vidím něco, co mi tě připomene, když jdu okolo té kaple, v níž jsme se s tebou naposledy loučili, nelze popsat slovy.

Chybíš mi a vždycky budeš. Nakonec se jednou všichni zase shledáme v onom moři zvaném smrt. Jednou tě znova spatřím. Možná už zítra....

Nikdy na Tebe nezapomenu!!!!

Merry Christmas

24. prosince 2007 v 15:49 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Nastal den všemi dětmi dlouze očekávaný, den, jenž má být plný radosti a klidu.. a dárečků.. Máme Štědrý den. Většina dětí a mých vrstevníků se třese na dary a staly se pro ně hlavním významem Vánoc. Chtějí to a to, těší se na drahé věci zabalené do slavnostního balicího papíru, ležící pod ozdobeným vánočním stromkem.. To zní všechno krásně, vskutku krásně..že...? Já si ale myslím, že to zní spíš nechutně konzumně a přehnaně! Člověk, který je schopen přát si k Vánocům nový DVD překrávač, LCD obrazovku, protože 17palcová už mu přeci nestačí, nootebook a k tomu všemu ještě neskutečně drahé oblečení a kosmetiku popř. ještě jiné další nesmysly je prostě ROZMAZLENÝ SPRATEK, který potřebuje pořádně proplesknout a seznámit se s životem lidí, kteří dost možná ani nevědí, že něco jako DVD existuje.. Připadá Vám to směšné? Pak jste omezenci a naprostí ignoranti!! A to bez pardonu. Viděli jste někdy v nějakém dokumentu, jak bídně žijí lidé v zemích střední Afriky, kde není ani dostatek vody, ani potravin? Denně na světě umírají desítky lidí a mezi nimi i malé děti hladem nebo na nemoci, které MY vyléčíme klidně během týdne. Jenže oni nemají peníze na léky, léčbu si nemohou dovolit.... Aby rodiny přežily, pracují už sedmileté děti. Místo toho, aby se vzdělávaly a poznávaly nové věci, dřou, aby pomohly svým rodičům uživit sebe a mladší sourozence.. pokud tedy rodiče vůbec mají.. V zemích, kde probíhají občanské války a jiné druhy válečných konfliktů je hrozně moc sirotků, kteří jsou na všechno sami a některým nebylo ještě ani 10 let!! Nemají rodinu, nemají nikoho, kdo by se jich ujal, kdo by jim pomohl.. nemají nikoho..jen sebe sama. Takové děti by možná rády chodily do školy, učily se.. ale musí pracovat, jinak by byly odsouzeny k smrti hlady.
Jiné děti v arabských zemchí jsou na tom podobně. Rodiče jim umírají ve válkách nebo je někdo zastřelil na ulici, když se vraceli domů.. i tyto děti musí tvrdě pracovat, obdělávají půdu nebo pracují v kamenolomech, kde hrozí velké nebezpečí úrazu. A aby toho nebylo málo, každý krok pro ně může být smrtelným, jelikož v těchto oblastech se stále vyskytuje vysoké množství nášlapných min. Přání těchto dětí by zajisté zněla docela jinak a těm vašim hloupým, povrchním a konzumním touhám by se vysmály. A divíte se...?

Na takovéhle lidi, na jejich situace a na jejich bolest myslím pokaždé, když se mi zdá, že už hůř být nemůže. Protože pak mi okamžitě dojde, že může a jaké štěstí já vlastně mám. Nechybí mi nic k tomu, abych mohla říct: mám všechno pro to, abych mohla prohlásit, že jsem šťastný člověk..
Proč...?
Žiju!! Žiju zdravým a mladým životem.... Život a zdraví jsou těmi nejkrásnějšími a nejcennějšími dary, jenž mi kdy byly darovány a já nemám právo žádat více.. a přece jsem to více dostala..
Žiju ve zdraví.. a ještě k tomu mi osud nadělil úplnou rodinu, jsem sociálně zajištěná, narodila jsem se v ekonomicky rozvinuté zemi, netrpím hladem, nepiji kontaminovanou vodu z řek a pochybných potoků, dostala jsem možnost studovat na škole, kterou jsem si sama vybrala.... a v neposlední řadě jsem dostala od života přátele, kterým věřím a které mám skutečně ráda..
Mám OHROMNÉ štěstí, nepřeji si víc, nepotřebuji vidět pod stromkem hromadu balíčků s mým jménem na štítku! Mám to všechno, co jsem vyjmenovala.. mám život, mám zdraví, kterých si vážím ze všeho nejvíc a které nikdy nechci ztratit. I přes ty nechutné myšlenky a chvíle hrůzy, zvané endogenní deprese NIKDY NEUKONČÍM svůj život, budu ho chránit stejně jako zdraví, nikdy je nebudu riskovat.. jsou to nejkrásnější, co kdy budu mít a mám..
Já neznám slova, která by vyjádřila to, jak hrozně miluju tenhle život, jak moc zbožňuju každý nový den, každou hodinu, minutu, kterou mám možnost žít..nevím komu děkovat za to, že jsem se narodila zdravá a tady.. za narození vděčím smozřejmě rodičům, vůbec si mě nemuseli nechat, ale za to ostatní.. nevím, snad náhodě..? Vyšší moci...? Ať je to kdo je to, DĚKUJI je slabé slovo..

Doufám, že jsem alespoň několika lidem obdařeným mozkem a zdravým rozumem ukázala, že ne všichni v této zemi jsou hloupí, rozmazlení a ignorantští ubožáčci....
Tak veselé Vánoce a krásný Nový i nový rok, plný ohleduplnosti a uvědomění.....

She....

11. prosince 2007 v 18:19 | P. Bloody |  Moje dílka
Byla už tma. V ulicích bylo ticho a prázdno. Tajemný srpek měsíce jakoby tiše přikyvoval. Věděla, že to jednou přijde, že to bude muset udělat. Musí se obětovat pro svoje nejbližší, i kdyby ji to mělo stát to nejcenější, co má. I kdyby ji to mělo stát její mladý život. Protože ona je jiná, než všichni ostatní. Tolik jiná a přece stejná....
Vyšla do nočního chladu a ticha, Cestu znala. Všechno měla předem dobře promyšlené. Její krok byl pevný a jistý. I přesto, že tušila, jak to všechno skončí, nezastavila se ani jednou se neohlédla.
Tak šla dál. Malá nevýrazná, světlé vlasy jí čechral lehký noční vánek, pravou ruku měla v kapse své bundy, levou volně podél těla. Do tmy zářily její velké oči. Ale jinak, než obvykle. Jejich zář byla zlověstná a nebezpečně ostrá. Byla to zář předpovídající mstu a následný pád.
Během chvíle došla tam, kam potřebovala. Zahlédla siluety několika lidí. Daří se. Za okamžik se rozejdou a ona vykoná to, co je nutné.... Ukryla se a čekala....
Zaslechla kroky. Blížily se.... Už byly docela blizoučko.... nastala její chvíle. Opustila svůj úkryt a v ruce, kterou měla až doposud schovanou v kapse u bundy, se cosi chladně zablýsklo. Napřáhla se..... Ucítila, jak jí vroucí krev potřísnila obličej a ruce, ale nepřestávala, dokud si nebyla jista, že jest dokonáno.
Poslední rána zasazena. Stála nad zohavenou mrtvolou a čekala. Očekávala svůj trest.
Náhle ucítila něčí pohled. Otočila se tím směrem. Stála tam. Stačil jediný pohled a vše bylo prozrazeno. Kdo nečetl v jejich očích, nespatřil bolest a dojetí, nepochopil sílu přátelství, kdy jeden pro druhého znamenají svět.
Pojednou byl všude okolo ohromný spalující žár. Kdo nikdy neslyšel o pekle a o pádu andělů hříšníků...?
Začala mizet. Podaná ruka. Poslední objetí. A pak... pak nic, než tma, ticho a noční chlad....
Našli ji o den později hluboko v lese. Ležela ve spoustě popelavých peříček, měla zkrvavený a poškrábaný obličej, místo velkých očí dvě hluboké krvevé rány. V krví zalité ruce držela kus bílé látky z něčího oblečení..