Just LIVE like there was no tomorrow!!

Září 2007

Not like you!!

22. září 2007 v 21:36 | P. Bloody |  About me
Nikdy taková nebudu. Nikdy nebudu nkomu bránit v tom, aby dělal, co má rád a aby svůj čas trávil podle svého uvážení a s těmi, které má rád.... nebudu se vyžívat v utrpení druhého a schovávat to za dobré úmysly! NIKDY NEBUDU TAKOVÁ! Nechápu tvoje chování, nechápu nic z toho, co jsi kdy udělala a ani to, čím jsi to odůvodnila, když jsi to vůbec odůvodnila.. Nechci už vedle tebe vyrůstat, chci se odpoutat od tvých směšných výlevů zlosti, neschopnosti a nepochopení.
Víš, je tak těžké podívat se do zrcadla a vidět tvoji o třicet let mladší kopii? Vidět ty odporné kulaté tváře, pršák směřující až do nebes a  zelenohnědý oči. Chřestýší oči. Jedovatý oči. Malá a zaoblená. To ale nejsem já! To jsi ty a já nechci být jako ty! Nenávidím se, protože jsem ti tolik podobná! Snad od svých prvních let, kdy jsem si uvědomila naši podobnost, snažím se odlišit, snažím se být jiná, nic nepomáhá, jsem tu a nejsem. Jsi to ty a jsem to já. To je to nejhorší, co může být! Vidím v zrcadle tebe, ne mne! Vidím tam toho, kdo mi ublížil a ubližuje, pro koho jsem ta špatná, ta nevyvedená....někoho, pro koho jsem byla vždycky dobrým vstřebávačem vzteku a opovržení.. ten okraj a odpad.. tak to jsem já. A já jsem ty. A CHÁPEŠ, ŽE UŽ DÁL NECHCI BÝT?? Skoncuju jednou s tím vším.. bojim se, že budu jednou taky taková, víš, já se bojím! Bojím se sama sebe, protože já jsem ty. Kdokoli mne kdo pochválil, pochválil tebe.. všechno co ostatní vidí, jsi ty.. jen to uvnitř je stále jiné..zatím.. a co když se to změní? Co když budu stejná? Úplně stejná?
Bude tak těžké zapomenout na všechny tvoje křivdy, zapomenout na tebe a zapomenout všechnu tu bolest, když kdykoli zahlédnu samu sebe, uvidím tebe. Uvidím ty hadí oči a naducané tváře.. a uslyším ta slova, křik a pohrdání v nich.. víš, že když mne zavrhneš, zavrhneš i sebe...? Jsem tvoje polovina.. tvoje součást a nositel části tebe a tvých tajných činů a zlozvyků.... jsem tvoje dcera, mami....

Broken....

17. září 2007 v 21:54 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Mobil neznámo kde, učebnice pěkně v klídku v tašce nebo ve stole.. sešity leží nerušeně na desce psacího stolu a německo-český slovník též... jen na stránkách mého milovaného tyrkysového bločku s obrovskými kytičkami se vesele množí inkoustové stopy, na několika místech rozmazané od slz, pocházejících z mých velkých zelených očí..kutálí se po tvářích a není nikoho, kdo by tomu dokázal zabránit.. a přitom je jejich příčinou jen jedna jediná, "nepodstatná" osoba..proudy slz se vsákavají do stránek nejtajnějšího svazku papírů, který mě zná líp, než kdokoli jiný..
Je zvláštní, jak vám jediná osoba může přeorat vnitřní svět naruby.. a nebo jej úplně zničit..a ještě se nad tím škodolibě smát.. připadám si nepotřebná, vyčerpaná a k ničemu.. bez toho jednoho já neznamenám nic.. to, co jsem těch několik měsíců odsouvala a dusila v sobě, si našlo cestičku ven.. připadám si hloupá a nemotorná, bezbranná a zhrzená..

jak se někdo může vyžívat ve smutku druhých? jak se může někdo vysmívat upřímným citům, náklonnosti a ochotě někoho, o jehož citech dobře ví...? jak někdo mmůže vyuýívat své "moci" nad druhým...? a proč...?
Odpověď neexistuje.. a kdo nezažil.. netuší..
Je podivné, že můžete někoho zbožňovat tak, že byste pro něj udělali první poslední a zároveň k němu chováte hlodavou nenávist, jakou ani nelze popsat, jak je silná.. a to samé platí i o tom druhém, výše zmíněném citu.. jsou to dvě cesty, vedou vedle těsně sebe, tak, že můžetče jít jednou nohou po jedné a druhou nohou po druhé, ale v jednom místě se protnou.. a tady na té prapodivné křižovatce se musíte rozhodnout, kterou půjdete dál..je to zatraceně těžké rozhodnutí..mě stálo, stojí a stát bude mnoho a mnoho slz.. a bolesti, smutku, úzkosti..
Víte, nemam ráda, když holky s pýchou a drsným pohledem tvrdí, že kvůli klukovi nikdy neuronily jedinou slzu.. je to možné.. ale znamená to, že ho nikdy nemohly mít rády.. doopravdy rády.. v lepším případě to jen říkaly.. ale nikdy pro ně neznamenal nic výjimečného.. Tak si tak říkám, že bych taky chtěla být taková.. nikdy to nezažít, jen o tom mluvit.. nakonec není dar mít rád.. dar je dokázat nemít rád..kdo to umí? kdo mě to naučí...? byla bych ten nejsnaživější žák, jakého by kdy měl..
Neznám slova, která by vyjádřila, jak mi je.. neznám nic, co by mi mohlo pomoci.. Znám jen bolest a melancholii, jenž mě svazuje a já už nemám sílu se bránit.. mám všechno důležité, abych mohla být šťastná,, mám víceméně nadstandart..a přece sez toho nedokážu radovat..i když bych tolik chtěla!! Proč mě nenechají hloupé city napokoji!!???? Už nikdy nechci mít ráda.. už nikdy nechci cítit nic podobného.. chci jen nenávidět.. nenávidět a nic! proč mi to jen nejde...? Proč je všechno tak složitý a smutný.. proč nemužu být šťastná.. jednou poznat, co to znamená.. být šťastná..

To V2

13. září 2007 v 18:54 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Na návrat do školy jsem se zpočátku i těšila.. jak potkáváte ty známe "školní" táře, vybaví se vám spousty vzpomínek z minulého roku a tak si říkáte, že bude fajn, zase se tam vrátit.. A je to fajn. I když mnoho z nás si to neuvědomuje a škola je pro něj tím nejhorším. Jenže to je nesmysl! I když učení není zábava, neříkejte, že se nikdy při výuce něčemu nezasmějete, že se nikdy nestane nic úsměvnýho.... a hlavně je škola ještě pořád legrace oproti zaměstnání, kde máte plno zodpovědnosti a to někdy nejen za sebe.
Ovšem velmi, ale opravdu VELMI záleží na sestavě spolužáků. V mém případě se to složení dá vystát, ale vysněný ideál to neni. Zdaleka ne. Přesto netvrdím, že bych za moji třídu nedala obě ruce do ohně. Dala. Plně si uvědomuju, že dokonalost je výsadou bohů a bohové nehamtaj po zemi mezi smrtelníky.. Kže ty chyby toleruji a snažím se je mlčky přecházet. Daří se to. I přesto, že mi připadá, že za svojí toleranci vůbec nic nesklízím. Žádala bych prostě pochopení pro svoje období melancholie, protože kdo nezažil, netuší.. Netuší, co mě stojí to, že s tím jdu do školy. Co mě stojí to, abych alespoň částečně vnímala a taky vypadala co nejvíc v pohodě. Takže když mám občasný výpadky nebo reaguji přecitlivěle, žádala bych alespoň POLOVINU té tolerance, kterou vynaložím já na vaše chyby a nedostatky..