Just LIVE like there was no tomorrow!!

Červen 2007

A nebudu vám chybět...?

19. června 2007 v 16:00 | P. Bloody |  Vita mia in parole

Tak nějak uprostřed dne, po návratu ze školy už vim, že to prostě nedokážu. Ne, nedokážu zůstat v naprosté pohodce a vyrovnaná, když mě moje okolí neustále sráží, i když nejspíš nevědomky.. a to nejen ve škole.. prostě.. téměř vždycky, když už vylezu ven (což není moc často, jelikož můj zákaz vycházení stále trvá) a přidá se někdo, kdo mě zřejmě nemá moc rád, jsem mu naprosto ukradená a nebo mu dělá dobře mě shazovat, mám chuť utíkat a křičet, křičet tak nahlas, abych přehlušila ta slova, jež mě tolik ubíjí..
Nabízí se otázka, co to vlastně je za slova.. tak jednoduše.. vím, že v očích mnoha z vás teď budu vypadat jako povrchní slepice, dilinka, ubohá husička.. to mě sice mrzí, ale žít v prostředí, v jakém se vyskytuju já, byli byste stejní - to mi věřte.. Takže k věci. O vzhledovou stránku jde.. a než vrhnete oči vsloup, politujete mě a nebudete se článkem dále zabývat, dovolte mi, abych vám objasnila celou podstatu věci.. Já se vzhledem nikdy moc netrápila, dalo by se říct, že jsem ho ani moc nevnímala. Ale to se změnilo. No nedivte se, když denně posloucháte: " Máš hrbatej nos." "Máš nějakej bílej krk, ne?" "Co to máš na rameni?" "Jéé!! Ty tvoje naducaný tvářičky!" a nebo: "Jéé, já bych chtěla vypadat jako.... (jména uvádět nebudu, nejsou podstatná a mohla by vést k nežádoucí záměně)" "Kdybych tak mohla mít postavu jako .... , viď?" "Proč nemůžu vypadat třeba jako .... nebo .... , proč musim bejt taková?" a STOVKY dalších průpovídek by se dalo uvést a autorů by také bylo požehnaně!!
Silným lidem se zdravým sebevědomím by na tom asi nepřipadalo nic tak hrozného.. ale jak to tak den co den posloucháte z úst mnoha lidí, začnete si říkat, že by bylo lepší se jít asi zahrabat, protože jste - teda vlastně JSEM takovej hybridní zjev, s postavou pokroucenou jak větve ve větru a držkou nočního přeludu. Vždyť všichni opěvují ty ostatní, já jsem jen ta, která překáží, pro kterou tu není místo, protože není hezká.
DOBŘE!! Vždyť já to taky netvrdim a nechci to od vás slyšet! Nedivim, se, že kdybych odkryla jména, místo kterých jsem vypsala tečky, to moje by tam nebylo ani jednou!! Ale PROČ mi tohle děláte, copak nevíte sami, že moje sebevědomí je už tak na hranici záhuby?? Chcete mě ještě dorazit...?

Tak to vám teda děkuju.. nejsem modelka ani tvář roku, ale vždycky jsem tu, když něco potřebujete, utěšit, podpořit, poradit, pomoct.. a vy...? Přála bych vám poznat, jaké to je, když cítíe, jak se už jen propadáte, propadáte, propadáte... a až se jednou úplně ztratim, nebudete potřebovat moji radu, moji pomoc nebo moje rameno na slzy a paže na objetí...? nebudu vám chybět...?

How and why?

4. června 2007 v 21:06 | P. Bloody |  Vita mia in parole
Poslední dobou mi není vůbec dobře.... ve svém vlastním těle se cítím jako ve vězení. Domov a osamocené večery jsou pro mě neuvěřitelnými muky. Nedokážu se na nic soustředit. Protože ať dělám cokoli, myslím na to, co bylo a co mě činilo spokojenou a místy i šťastnou, myslím na všechno, co mohlo být...možná...
Už dlouho tu nebyly, ale vrátily se.. dostanou mě. Vždycky. Deprese, ovládnou mě a já nemůžu z jejich sevření..nemůžu..
Do prčic proč jenom nemůžu trávit svůj volný čas s lidma, který mam ráda?? S těma, co umí vykouzlit na mojí tváři úsměv, i když mám do smíchu opravdu hodně daleko?? I love them with all my heart..
Nenávidím nadšené úsměvy, radostné výkřiky,... připomínají mi chvíle, který jsou už jenom odsunutýma vzpomínkama..nezvládam to!! Absolutně v hajzlu.. to vam teda povim. A co je nejhorší?? NIC NEMŮŽU DĚLAT! Jen čekat.. a to čekání mě zabíjí. Pomalu a moc moc bolestivě. Chci život žít dokud můžu a ne očekávat smrt uvězněná ve vlastním těle a trýzněná stěnami domova.. jako někdo, kdo zničil životy jiných nebo je zlomil a zadupal.. ale nic takového já neudělala a neudělám. Nikdy.. Naopak!! Můj život ničí lži a faleš! A já sedím a jen nečinně přihlížím jak květ mého života pomalu uvadá.. nemůžu utéct, i kdybych tolik chtěla! Chci se zase upřímně smát a to bez uslzených očí od slz smutku a beznaděje. Sakra, ono se to všechno vrací! Ty křeče.. přesně jako před rokem.. ležim a cítím jak se to odporný vězení, ve kterém se trápim už hrozně dlouho, svíjí.. bolí to a bolí.. a za mnou něco stojí.. má to studený pohled, který cítím i přes tu bolest.. mrtvolný dech a nevydá ani hlásku.. živí se mým utrpením a dychtivě sálá moji energii.. už nemůžu a křeče stále zasilují.. křičím, křičím, tak moc to bolí..a to něco se přibližuje..víc a víc.. už nevnímám.. před očima vidím všechny, kteří mi chybí, kteří nejsou se mnou a se kterými bych mooc chtěla být. Slyším hrozitánský nářek, křik a zvlykání.. ale co to...?

To je přece můj hlas, můj hlas, který naříká a moje tělo, svíjející se v úděsné křeči. Vystupuji z děje a všechno jen pozoruji.. ohromeně pozoruji sebesamu, kroutíc se v příšerné a děsivé agonii a vykříkujíc nesrozumiteoná slova.. pláč a zvlykání tak hrozné, až nevěřím, že to jsem opravdu já.
Ale záhy tomu uvěřím.. protože jsem zase zpět. Zpátky ve svém těle. Bolest ustupuje, mohu zase vnímat, pomalu zvedám hlavu a... to něco už tu není.. asi už se nabažilo dost mým utrpením.. ohromená a otřesená příšerným zážitkem přicházím k oknu.. nic zvláštního.. listí stromů šumí v lehkém letním vánku, provoněném květy všeho druhu. Obloha už šediví a Slunce už není vidět. Někde dole na sebe pokřikují nějací lidé. Nerozumím, co říkají. Ale poslouchám jejich hlasy. Zní tak šťastně a bezstarostně.. na tváři mě cosi polechtá.. automaticky to místo otřu hřbetem ruky. Byla to slza. Posel emocí.. v mém případě těch záporných.. smutku, zoufalství a vzteku..Odvracím se od okna, za kterým na mě číhá cizí štěstí a cizí radost, která probouzí všechny výše jmenované pocity..Odvracím se a odcházím napospas svému vězení a utrpení.. Zbývá mi něco jiného...?