Just LIVE like there was no tomorrow!!

Proč chceš domů??

9. ledna 2015 v 17:08 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Věčné vysvětlování důvodů, proč už se těším, až zas budu z Varšavy pryč, je únavné a otravné, ještě víc je otravné, když se mě lidi snží nějakým působem "předělat" a učinit mě chorobným optimistou. Nedochází jim, že tím, jak mi budou předhazovat, jak je moje povaha špatná a nevyhovující, docílí jediného: že budu ještě otrávenější, pesimističtější a agresivnější.
Možná jsem se nenaučila žádné "božské proměne" z pesimisty na optimistu, ale naučila jsem se jinou, mnohem složitější věc - respektovat to, jaká jsem a ignorovat lidi, kteří mají problém udělat totéž. Už dávno netrpím tou hloupou snahou se lidem za každou cenu zalíbit a zavděčit, přizpsobit se jejich očekávání a dělat ze sebe věčně rozzářeného a ničím nezastavitelného snílka optimistu, když uvnitř moje skutečné já zvracelo hnusem.
Nehledě tedy na to, že můj realismus (pesimista dle mého měřítka opravdu nejsem, ale budiž...) nemá vůbec nic společného s tím, že už tu prostě nechci být. Děkuji, těch 12 týdnů stačilo. Největší derda je, když se člověk po Vánocích vrací zpátky. Když sem totiž jede, neví, do čeho jde, neví, co může očekávat, a tak je zvědavý a plný očekávání. Ale teď, kdyžuž jsem jasně věděla, že se vrátím tam, kde nemám absolutně žádné soukromí, je tu kosa a téměř věčně zatažená obloha, v kuchyni leží na odkapávači místo čistého nádobí to ŠPINAVÉ, protože na Ukrajině zřejmě neví, že patří do dřezu, nikoli vedle něj. Polka, co tu bydlí, ta zase pro změnu zasviní všechno, co jsem dvě hodiny uklízela, během dvou minut a čumí jak puk, když jí nakážu to tedy znovu uklidit - a samozřejmě to NEUDĚLÁ, protože ani neví, JAK! A poslední spolubydlící je zase přesvědčená, že ví všechno a že Helloween nemá vůbec nic společného s keltskou kulturou, ale pochází z USA a byl to odjakživa komerční svátek. T o si ale žiju! A do toho jsem se jako měla těšit? A z toho se mám radovat,?? Já chci zpátky do Prahy, kde mám vždy možnost někam si zalézt a lidi dobrých 24 hodin nevidět a neslyšet. A co je hlavní - nechala jsem doma hotové zlato, co zlato, platinu, nerostné bohatství! Strašně moc těch, které mám ráda a kteří mě respektují, nechtějí po mně, abych byla taková a taková, ale abych prostě BYLA. Smutné je, že mi došlo až po téměř třech měsících tady, ale lepší někdy než nikdy, no ne?
Spíš mě nutí se ptát, co je špatně s těmi, kterým tu nikdo a nic nechybí, kde se v jejich životě stala chyba, že ani po více než dvaceti letech života nemají, na koho se těšit, za kým se vracet? Jakto, že nemají žádné zázemí, které se jim nechce opouštět, protože je stálo dost úsilí si ho vybudovat a zabralo to kus života? Není snadné najít místo, kde se člověk oprravdu cítí dobře, není snadné zjistit, co opravdu chce a co jej naplňuje a co je nejméně snadné, je najít lidi, s nimiž alespoň něco sdílí. Někde je chyba, protože pokud tohle člověk jednou najde, je logické, že to nemůže jen tak opustit. A proto už OPRAVDU chci jet domů, protože já tohle všechno v Praze našla...
 

U N A V E N Á !!!!

13. března 2014 v 21:47 | P. Bloody |  (Ne)konkrétní postřehy a komentáře
Ačkoliv jsem před několika týdny prožívala zvláštní období strašného vypětí a nakonec úžasného smíření sama se sebou, roztrhání pubertálního deničku a vhození jeho ostatků mezi ostatní odpad určený k likvidaci,pořád kolem obchází ten divný pocit, že všechno ještě nebylo uzavřeno. Člověk se asi nikdy nedokáže smířit se vším. A už vůbec ne s tím, co nemůže ovlivnit - i když je to paradox, protože s tím mu nezbývá, než se smířit, že...? Vzhledem k mojí povaze věc takřka nemožná. Někdy vyleze napovrch melancholické já a brečí, připadá si zlomené, zrazené a odstrčené, odsouzené k věčnému nepochopení, smutku a výčitek. A to pak vznikají podobné výkřiky na blogu (nutno podotknout, že už je to přeci jen po dlooouhé době!). Když věci jen serou, vytáčí a kroutí nervy do osmiček, ještě to jde, ale jakmile se mozek stočí do polohy plodu a oči roní slzy, není to dobrý, je to všechno, dobrý ale rozhodně NE!
Nejsem naštvaná, nekřičím, nbručím a nenadávám, netřískám věcmi a nezabijím lidi pohledem. Jsem jen otupělá, vyděšená a ze všeho nejvíc jsem UNAVENÁ. Unavená hloupým očekáváním, vším tím, co se ode mě očekává, co bych měla, co mám a musím. Jsem ráda, že v rodině můj milostný život neřeší - teda rozhodně ne přede mnou. Vadí mi už ale poněkud to, žejiní lidé z mého okolí se nějak nemohou smířit s tím, že jsem 4 roky single, nemám potřeu se vázat a upínat. Je nevím proč! A abych byla uupřímná, nepotřebuji to vědět. Tím míň by to mělo chtít vědět moje okolí. Proč mě prostě lidi nemůžou respektovat a přijmout mě? To neznamená, že jsem sociopat, já se do toho prostě nehrnu, ve vztahu (nebo spíš ,,ve vztahu") se cítím nesvá, jakmile opadne zamilovanost a počáteční euforie, jako kdybych to nebyla já, jako kdybych se snažila něco hrát, protože se ode mě vždycky čekalo, vždycky všichni přepokládali, že budu mít dlouhodobý vážný vztah, mám na to přeci věk (podle některých už dokonce od 17...). Jenže mně je to u p....! Úplně stejně mě iritují automatická očekávání, že se budu rozpývat nad dětmi, díky takovým stereotypům v každém dopravním prostředku chodí doprovod s dětmi ke mně a asi se čeká, že se budu nadšeně usmívat, když mi dítě řve do ucha nebo mi neustále kope do bot, v nichž jedu do práce a které byly před odchodem z bytu čisté. NEBUDU! Budu se tvářit jako bubák a všechny vás tím budu děsně pohoršovat! Nejsem zlá, nejsem bezcitná a nejsem psychouš. Jsem ale jiná, neodpovídám šablonám, stereotypům, ideálům, průměrům ani čemukoli. A štve mě, že ačkoli se naše společnost honosí tím, jak se přenesla před všemožná tabu, ať už genderová nebo rasová, pořád je problém rrespektovat idi s postoji, které se vzdalují od těch předpokládaných a očekávaných.
Proč bych měla mít v 23letech rodinu? Proč bych se měla rozplývat nad kočárky? A proč bych sakra měla jíst maso? PROČ, KDYŽ NIC Z TOHO UPŘÍMNĚ NECHCI A NIKOHO TÍM NEOHROŽUJU? I když podle pohledů a reakcí lidí mám občas pocit, že tím, že mi děti prostě nepřijdou úúúžasně šlaďoučký, jsem vyvraždila minimálně polovinu populace.Chápu, že kdybych měla být pedagogem na základní škole, asi by to znělo poněkud hloupě či protichůdně, ale já studuju média, pro všechno na světě, tak mě nechte bejt a svoje děti ode mě klidně držte dál, nadávat vám za to určitě nebudu! Tyhle vzorce zavánějící předminulým stoletím si už konečně, milé lidstvo, strč víš kam. Pokud mě někdo nechce respektovat, tak ať ode mně ale radši nic nečeká, stejně by se nedočkal...

Další články


Kam dál

Reklama